Článek
Rada pražského magistrátu vás jako jediného ze šesti uchazečů doporučila na ředitele Divadla na Vinohradech (DNV). Do jaké míry lze o vašem vinohradském návratu hovořit?
Zatím pouze v rovině úvah. Rada hlavního města Prahy má právo rozhodnout jakkoli, včetně zrušení výběrového řízení a vypsání nového nebo jmenování jiného kandidáta. Proto je vše, co říkám o svých vinohradských plánech, podmíněno větou „Kdybych byl jmenován, uvažoval bych o…“
Přihlásil jste se do konkurzu na ředitele DNV, abyste to měl z domova kousek?
No právě, já mám pořád trvalé bydliště ty tři ulice od divadla… Ale vážně, důvodů je několik. Po čtrnácti letech na Fidlovačce mám pocit, že jsem tam už dosáhl všeho, čeho jsem chtěl. S uměleckým šéfem Jurajem Deákem jsme si splnili řadu představ, ale některé narážejí na tamní limitovaný genius loci. Přitom oba cítíme, že nás láká udělat v životě ještě nějaký další krok.
Navíc si myslím, že nejen státy, jak říkal pan prezident Masaryk, ale i divadla se mají udržovat těmi ideály, z nichž se zrodila. Z vinohradské scény jsem odcházel i proto, že jsem měl dojem (a nebyl jsem sám), že se odchýlila ze své pevné pozice na oběžné dráze českého divadelnictví a mnoho jejích členů začalo hledat pocit uměleckého uspokojení jinde.
Tentýž pocit mají mnozí lidé i dnes...
Právě. A mou ambicí je vrátit toto divadlo tam, kam patří, na pomyslnou špici divadelních profesionálů. Anebo jinak: vrátit vinohradské divadlo vinohradskému divákovi. Vím, že je této divácké kategorii vytýkán konzervatismus. Ale nevidím na tom nic tak hrozného. Nemyslím, že divadlo má být konzervativní institucí, která nic nehledá. Mělo by být organismem vnitřně živým ve smyslu, o jakém psal Peter Brook, tedy nikoli divadlem s pomyslně moderní ambaláží, ale vyprázdněným obsahem, z něhož se vytratilo téma.
S tématem se totiž vytratí i diváci, kteří bezpečně poznají, že se na ně divadlo „vytahuje“, ale nepřináší jim emocionální zážitek. A že z některých vinohradských představení odcházejí diváci o pauze, je smutná skutečnost. Já neumím dělat divadlo jinak než pro diváky. A ti, co už předem křičí, že nerozliším genius loci dřevěné arény Fidlovačky od kamenných Vinohrad, mě mají za ještě většího hlupáka, než jsem.
Znamenal by váš odchod na Vinohrady úplné rozloučení s Fidlovačkou?
Z hlediska vedení určitě. Ředitelský post je připravená převzít Eliška Balzerová. Na tuto roli se dokonce těší a odkoupila by ode mne i můj vlastnický podíl, takže bych nebyl ani ředitelem, ani spolumajitelem. Pouze bych dohrával role v inscenacích jako Šumař na střeše nebo My Fair Lady, dokud by o ně diváci i nová ředitelka stáli.
Vstoupil byste na vinohradské jeviště jako herec, nebo režisér?
Určitě ne v prvních sezónách. Nejde to sloučit s profesí ředitele, který musí řešit rozpočet, doplnění souboru, vnitřní audit divadla a řadu dalších věcí. A já se na ředitelskou profesi těším, pokud by mi ji pražský magistrát svěřil. Přesvědčit diváky i herce o potřebě renesance vinohradského divadla a zpábit je, aby se na ní chtěli podílet, je přetěžká, ale i lákavá úloha, kterou nezvládnete bez týmu oddaných lidí. Může a nemusí se podařit. Ale i kdyby se to podařilo, tak výsledky mé práce si bude užívat až můj nástupce. Tak, jak to ostatně bylo i za Pavlíčka a Pistoria.
Současně s vaším eventuálním nástupem do ředitelny vinohradského divadla vám končí senátorský mandát. Chystáte se kandidovat pro další volební období?
Nabídku jsem dostal a právě nyní se o ní intenzívně jedná. Záleží především na voličích a mých senátních kolezích; pokud by měli pocit, že jim v Senátu k ničemu nejsem, tak to nemá smysl. Ale láká mě být u legislativního procesu, ať už se jedná o daňové zákony, které se budou bezprostředně dotýkat osob samostatně výdělečně činných, což je mnohý z umělců, nebo zákon o České televizi a o řadu dalších. Málokdo ví, že se mi během mé senátní mise podařilo zachránit Státní fond kultury, stejně jako získat peníze pro Státní fond kinematografie tím, že jsme komerční televize zavázali odvádět do fondu dvě procenta z objemu reklamy.
To je výsledek práce více než dvou let, a kdybych neudělal nic jiného, mám pocit, že jsem svou úlohu v Senátu splnil, a to jsem ještě pracoval na spoustě dalších věcí. Přiznávám, že mě ta práce baví, i když v téhle zemi stále platí představa, že herci do politiky nepatří. Nikdo z mých senátních kolegů, lékařů, právníků, architektů, inženýrů, se nikdy nesetkal s pochybnostmi o oprávnění vykonávat funkci v Senátu. Zatímco herci jsou stále do značné míry komedianty, před nimiž je třeba zavřít slepice a do slušné společnosti je radši nepouštět.
Senátní kolega Jaroslav Kubera vás navrhl na prezidenta, a pokud vím, zatím jste to nikde přímo neodmítl. Myslíte, že byste měl v přímé volbě šanci?
Já především nejsem pro přímou volbu. Z legrace jsem řekl, že by to vzhledem k návrhu pana Kubery byl v mém případě střet zájmů, ale hlavně si myslím, že přímá volba prezidenta je věc velmi ošidná. Nedomnívám se, že by výrazně změnila naši politickou scénu, jenom by si lidé za miliardu korun zahráli celonárodní hru Česko hledá superstar. A celé by to fungovalo jako šidítko pocitu, že se podílejí na demokracii.
Zklamány by byly nakonec oba tábory. Ti, jejichž kandidát nebude zvolen, to ponesou těžce, protože my neumíme prohrávat jako v Americe, kde konzervativci popřejou demokratům štěstí, protože jim jde o prospěch USA. No a ti, jimž jejich kandidát vyjde, budou zklamaní, že nezastává bezvýhradně názory každého jednotlivého voliče. Nespokojenci pak píšou frustrované protesty, což jsem v Senátu úspěšně řešil tím, že jsem jedné skupině posílal dopisy z tábora zastávajícího opačné názory.
Do jaké míry vám herecká popularita pomáhala při volbě do Senátu?
Méně, než byste čekala. Bodoval jsem především tím, že jsme lidem v Nuslích vrátili dvě divadla (včetně Komorní Fidlovačky), kam místo bývalých bezdomovců chodí 350–450 slušně oblečených lidí, kteří v okolí také večeří, jezdí taxíkem, jsou zde nová knihkupectví, kavárny atd.