Článek
„Bývalo to hospodářství. Koupili jsme to v osmdesátých letech, když byl syn malý. Dodnes se zde čas od času zastaví potomci původní německé rodiny. Chtěli to od nás i koupit zpátky, pořád k tomu mají nostalgickou vazbu. Ta původní německá rodina si domu moc dlouho neužila. Dostavěli to v pětatřicátém roce, a sotva se zabydleli, byla válka a pak museli pryč,“ vypráví šedesátiletá paní Jana z Prahy o rozlehlém stavení se stodolou na Domažlicku, sedm kilometrů od hranic.
Nechala jsem zde mládí
Do objektu investuje hodně peněz i úsilí, přestože syn už dávno odrostl a má úplně jiné zájmy. Před časem nechala udělat omítky. „Němci říkali, že je aspoň dobře, že se o to starám. Trochu mě občas znervózňují diskuse o Benešových dekretech, co se čas od času objeví v médiích. I já mám k tomu objektu silný vztah, vždyť jsem tady nechala kus mládí, hodně jsme se tady s manželem nadřeli. I když jsme se později rozvedli, zůstalo mi to a nyní to využívám jako chalupu,“ vypráví paní Jana.
Využívá spodní část, z té horní, byť je velkolepě řešena, se po letech stalo už spíše malé vetešnictví čekající na znovuobjevení kouzla starých věcí.
Chalupáři na samotě
Podobné návštěvy z pouhých zhruba pěti kilometrů vzdáleného Německa mají čas od času i chalupáři na samotě Luby u Karlových Varů. „Ano, občas se zde Němci objevili. Byli velmi zdvořilí. Ptali se, zda je nějaká možnost, že by jim to zase patřilo, zda to neprodáme. Moje manželka zde jako dítě prožívala všechny prázdniny, její táta to koupil od někoho, kdo to koupil od poválečného správce,“ vypráví třicetiletý Oldřich.
Bývalý statek řešený do klasického U je posazený do údolí mezi louky. Jezdí se k němu hrbolatou a klikatou polní cestou. Vyhrabat se pak odtud bývá v zimě pro běžné osobní auto problém. Rovněž musejí bojovat o vodu. Ztrácela se a museli proto studnu dále prohloubit.
„Dříve zde Němci žili trvale, dnes už je to spíše letní chalupa,“ popisuje Oldřich. Ukazuje na zrezivělé zbytky úchytů elektrického vedení. Do domu šla dříve elektrika ze sítě. „Hned po válce se odstřihla. Improvizujeme pomocí starého solárního panelu a vojenských baterií uložených na půdě. Po domě máme rozvedeno vedení na 12 voltů.“
Teplou vodu si zajišťují ze svépomocí postaveného zařízení na ohřev ze sluníčka. Vyrobili ho ze starého sudu na olej, vyřazeného tělesa ústředního topení natřeného na černo, zarámovaného pod sklem, a k tomu pár gumových hadic. Sprchují se venku a jen když není pod mrakem. Signál mobilního telefonu? Když si ho chytíte, je váš.
Nic se nezměnilo
„Odsun si matně pamatuji jako malá holka. Mě tu nechali. Dříve zde byl čilý společenský život, lidé se scházeli. Pak to všechno skončilo. A nic se nezměnilo ani za těch posledních dvacet pět let, každý si jede jen sám na sebe,“ pokyvuje hlavou stará paní Braunová z recepce ošuntělého hotelu na úpatí Krkonoš. Hotel sice láká hosty moderním marketingem na slevových portálech, ale jinak zůstal kdesi v sedmdesátých letech.
O to více jako nečekané zjevení působí v jinak celkově zanedbané obci precizně opravený kostel. Hned vedle něho jsou ale rozvaliny kamenných domů, trámy propadlé dovnitř. „Ten kostel opravil německý spolek. Snaží se zde obnovit tradice společenského života, jako zde byly před odsunem. Ale ty kořeny jsou už přervané. Na bývalou faru, což jsou ty rozvaliny, zatím nezbylo. Možná někdy příště,“ dodává paní Braunová.