Článek
S tichým vědomím, že těmto rostlinám se na českém veřejném úhoru nedaří a dlouho se ještě dařit nebude. Lubomír Voleník byl výjimka. Tak samozřejmá, že se na ni skoro zapomínalo. Když však loňského roku vypršel mandát prezidenta NKÚ a jeho zástupce, byla ona Voleníkova samozřejmost mimo diskusi.
Deset let v čele pro mnohé velice nepříjemného úřadu, a žádný skandál, žádné podezření z korupce, žádné trapné souboje s novináři. Lubomír Voleník vzešel z ODS a svého času měl velmi blízko k Václavu Klausovi. Nikdy nikomu ale nezavdal příčinu k podezření či předhůzkám, že by ve svém úřadě byl poplatný své politické orientaci. Úkaz v poměrech české "partajní" republiky takřka zázračný.
Nástupce Lubomíra Voleníka musí prezidentovi republiky doporučit Sněmovna. Byl by to trapný epitaf na náhrobek zemřelého, kdyby Sněmovna při hledání popustila uzdu své partajnické chvástavosti a domovnické úrovni. Nezasloužil by si to ani sám Nejvyšší kontrolní úřad, jemuž shodou okolností právě v těchto dnech vláda navrhla další pravomoce, například právo kontroly hospodaření krajů se státními prostředky. Věřme pro jednou, že se stane div a hledání Voleníkova nástupce bude věcné a důstojné, jak těžko řešitelnému úkolu náleží.
Bude nám třeba víra veliká jako Mont Blanc. Můj pracovní rytmus mi často dovoluje sledovat napínavé půlnočníky z jednání Sněmovny na obrazovce ČT. Dojem lze vyjádřit dvěma citáty klasiků: "zanech vší naděje" či "dva půlnočníky rovnají se obsahem jednomu... tomu". I poslanci si začínají být vědomi, jaký obraz poskytuje Sněmovna v akci. Mají dvě možnosti.
Buď se zkultivovat, nebo přenosy zakázat. To první se zdá nemožné, to druhé navíc nebezpečné. Snad u hledání Voleníkova nástupce učiní Sněmovna opravdu výjimku. Ten mrtvý nastavil laťku profesionality tak vysoko, že by se ji Sněmovna měla pokusit alespoň důstojně podlézt.
PRÁVO 6. června