Hlavní obsah

Naše trable jako pokus o Oscara

Novinky, Alexandr Mitrofanov

O přestávce na oběd jsme si s kolegyněmi vyměnili zkušenosti z chování lidí. Shodly se, že sám od sebe žádný chlap v tramvaji, autobuse nebo v metru nepomůže ženské s kočárkem. Jedna to řešila tak, že s úsměvem poprosila, druhá raději kočárek uchopí sama, než aby čekala na nejistý zákrok příslušníka silného pohlaví.

Foto: Archiv MěÚ Krupka

Starosta Krupky Zdeněk Matouš a tajemník města František Růžička kladou věnec k památníku padlých 1. světové války v Krupce.

Článek

Proč tohle klábosení tahám do komentáře, který by měl být o politice? Protože ozvěny stejně špatných pocitů ze stavu společnosti, který je základem politiky, jsem našel ve snímku, který Česká filmová a televizní akademie nominovala na Oscara. Je to Horem pádem režiséra Jana Hřebejka a scenáristy Petra Jarchovského. Umělecké hodnocení nechť provádějí příslušní kritici, ale tento film je zajímavý hlavně jako sociokulturní fenomén.

Mozaikovitost příběhů a postav je v Hřebejkově výpovědi odrazem vnímání českého životního prostoru. Jednotlivé epizody sice působí rozrůzněně a na sebe jakoby nenavazují, ale souhrnný zážitek opřený o rozhodující dojmy z podívané zní: společnost je nemocná, recept neznámý.

Dojem první: Češi jsou když ne zjevní, pak skrytí rasisté a xenofobové. Stárnoucí překladatelka z ruštiny, plná hořkosti a beznaděje, překypuje nenávistí k sazím, mezi nimiž žije jako menšina v žižkovském činžáku. Vůdce sparťanských hooligans bere jako daný stav, že černí a rákosníci se roztahují na většině zeměkoule, ale chce uchovat alespoň svůj malý český kousek světa pro své bílé děti.

Malý pražský zlodějíček si stěžuje, že Albánci, Arabáši a ostatní cizáci obsadili v hlavním městě všechna výhodná místa na čórku, takže aby poctivý český člověk nakonec ani nevytáhl paty z baráku.

Pracovnice poradny pro uprchlíky ve vypjaté chvíli vysype ze sebe jinak pečlivě dušenou zášť vůči všem těm všelijak barevným běžencům, uprchlíkům a imigrantům, kterým se den co den věnuje a zřejmě podvědomě čeká, že se jí za to nějak odvděčí. A syn zmíněné překladatelky, který před více než dvaceti lety emigroval do Austrálie, nikdy matce neukázal fotku své ženy a syna, protože ona je černoška a on míšenec.

Dojem druhý: Český život je takový, že z lidí se stávají loutky. Jsou dojímavé, trapné, nebo odporné, ale pohybují se jen v rozmezí zadaných gest. Narušit či usměrnit jejich dráhu dokáže jen ten, kdo přichází z jiného národního prostředí. Silného, až sžírajícího mateřského pudu je schopna v Česku emigrantka z Balkánu. Jako vysvobození z dusivého pobytu ve staré vlasti vítají Čechoaustralana doma - skutečně doma, jak zdůrazňuje jeho australský soused - žena a syn, s nímž pak smývá pachuť českých trapasů na velikánské pláži.

A nakonec na hnusného zlodějíčka, s nímž si nedokážou poradit čeští policajti sešněrovaní nesmyslně humánními zákony, platí jen barmský disident a mistr bojových umění v jedné osobě, který ho skolí dvěma dobře mířenými ranami. Exprezidenta Václava Havla, který se mihne ve filmu pár minut předtím, aby se s barmským párem nechal vyfotit, lze vlastně v kontextu snímku vnímat také jako loutku na reprezentaci.

Dosavadní filmy z českého prostředí vyznamenané Oscarem byly shodné v několika rysech. Jak Ostře sledované vlaky, tak Kolja se věnovaly minulosti, měly sevřený příběh s gradací a katarzí - a Češi se v nich vymezovali vůči tu německým, tu sovětským okupantům. Horem pádem je vyprávění o současnosti, nemá klasický příběh, který vrcholí, až vyvrcholí - a okupanti, proti nimž by se mohl národ zase jakž takž sjednotit, jako by chyběli.

Až oscarová porota posoudí, zda Hřebejkův snímek odpovídá její představě o vítězovi. Jde-li o řemeslnou zdatnost, takový ruský Řidič pro Věru by svou silnou a v nejlepších hollywoodských tradicích vyprávěnou zápletkou mohl Američany oslovit víc než roztříštěné a upřímně bezradné vyprávění o trablech malé země v srdci Evropy. Ale právě toto je zajímavé pro nás, kteří žijeme tady a ne v Austrálii s jejími velkolepými plážemi.

Reklama

Výběr článků

Načítám