Článek
Skutečností je, že termíny terorismus a terorista jsou často politicky zneužívány k diskreditaci protivníka, což je patrné zejména v posledních letech, kdy se řada vlád snaží své letité ozbrojené odpůrce označit právě tímto způsobem v naději, že se jí dostane mezinárodní podpory v rámci boje proti "globálnímu teroru". Tomuto trendu samozřejmě nahrává i skutečnost, že mnohá donedávna lokální či regionální hnutí odporu skutečně začala do různé míry spolupracovat na mezinárodní úrovni, či se snaží takový dojem vyvolat, aby si tak získala pochybný kredit.
Definice terorismu však oproti všeobecně zažitému názoru historickému vývoji a momentální politické situaci nepodléhá, nebo by alespoň neměla. Není-li totiž používána jako mediální nástroj, zní i přes několik možných nuancí v podstatě jednoznačně: Terorismus je použití násilí nebo hrozba násilím vůči civilnímu obyvatelstvu v zájmu politických cílů.
Pravdu tak měl před měsícem Stanislav Gross, když řekl, že hození granátu na šéfa kasina v Praze Na Příkopě v rámci vyřizování účtů izraelských mafií není teroristickým činem. Pravdu měl přesto, že lidi zraněné touto explozí nemusí definice vůbec zajímat, a že by cítili stejnou bolest, i kdyby granát někdo vhodil z politických pohnutek.
Spor o označení je však přítomný hlavně na mezinárodní scéně. Nikdo s výjimkou jich samotných nemůže pochybovat, že beslanští únosci nevinných dětí, hájící se bojem za nezávislost Čečenska, byli teroristé. Lze však tento termín použít pro všechny čečenské rebely, tedy i pro ty, kteří "jen" bojují proti ruským ozbrojeným silám v Čečensku?
Moskva tak činí z pochopitelných propagandistických důvodů. Střízliví pozorovatelé by se ale stejnými pohnutkami řídit neměli a měli by uznat, že čečenské povstalecké hnutí namířené proti armádě a policii ve válčícím Čečensku terorem není.
V jiných částech zeměkoule lze najít případy naruby. Ozbrojenci z Revolučních ozbrojených sil Kolumbie (FARC) jsou v médiích téměř bezvýhradně nazýváni gerilovými bojovníky či povstalci. Slovo terorismus se ale v souvislosti s FARC v českém tisku neobjeví ani ve chvíli, kdy vyšlou koně naloženého výbušninami mezi nakupující na tržiště a vyhodí ho do vzduchu. FARC unáší i děti a další civilisty a rovněž je "pro výstrahu" vraždí - úplně stejně jako teroristé muslimského vyznání v dnešním Iráku.
Stejně shovívavě a paušálně je popisována činnost ozbrojených komunistů v Nepálu nebo na Filipínách, ačkoliv i ti kromě boje proti armádě a policii často vraždí nezúčastněné civilisty jen proto, že odmítají s jejich gerilou spolupracovat. V Nepálu maoisté občas unášejí celé školní třídy, aby jim vnutili své vidění světa.
Paradox účelového posuzování činnosti geril a teroristických skupin podle politické orientace toho či onoho politika nebo komentátora, je nejlépe patrný při pohledu na zemi, která má s politickým násilím snad nejvíce zkušeností - s Izraelem.
I v této zemi se sice najdou autoři, kteří za teroristy považují snad všechny Palestince. Většina novinářů, bezpečnostních analytiků i politiků už se ale v průběhu několika krvavých dekád naučila jedno: rozlišovat, zda ten či onen útok byl veden na bezbranné civilisty, nebo příslušníky ozbrojených sil - ať již okupační armády, pohraniční policie nebo milicí chránících židovské osadníky na palestinské půdě. Přesná analýza ideologických pohnutek a z nich vyplývajícího modu operandi je totiž považována za jeden z klíčů k potírání teroru a vyhledávání jeho strůjců.
Země, patrně nejvíce vystavená teroru, tak s termínem terorismus zachází překvapivě opatrně - na základě tvrdých faktů a detailních důkazů, které neváhá i předložit veřejnosti a médiím, jež ani v době permanentní hrozby dalšího masakru neztrácejí kritický přístup ke státní moci. A o to lepší má Izrael i výsledky, neboť sebevražední atentátníci, kteří svou krvavou misi v izraelských ulicích dokončili, tvoří jen zlomek teroristů, kteří se o to chtěli pokusit, ale byli včas - mnohdy ještě v Palestině - odhaleni.
Troufám si také tvrdit, že kdyby izraelská vláda svým občanům zalhala, že teroristé mají v rukou 350 rukojmích místo skutečných 1200, zažívali by odpovědní ministři velmi horké chvíle a nejspíš by před nimi brzy vyvstala nutnost najít si nové angažmá. Bez ohledu na to, že odpovědnost za takovou situaci by beze všech pochyb padala na brutální teroristy, tak jako tomu bylo v Beslanu.
PRÁVO 6. září 2004