Článek
Už v půl deváté ráno teploměr v autě mířícím z Ostravy do Třince ukazoval těžko snesitelných 31 stupňů Celsia. A to nejhorší mě ještě čekalo.
„Podmínkou pro vstup do provozu jsou dlouhé kalhoty a pevné boty. Připravte se na velké vedro. Budete se potit všude,“ varuje mě mluvčí Třineckých železáren Petra Jurásková. Jejím slovům jsem rozuměl, nicméně jak jsem pochopil následně, slova jsou jen slova. Zahřát umějí, ale ne tak jako práce v ocelárně. Zvláště, když je těžko k vydržení už venku.
Věta, dodržujte pitný režim, není v Třineckých železárnách pouhou frází. V teplotách okolo 60 stupňů se pít se prostě musí. Ví to i Miroslav Lamacz.
Devětačtyřicetiletý operátor Miroslav Lamacz si na horko neztěžuje. Pracuje v Třineckých železárnách dvacet let a prý si už zvykl.
„Nejhorší je to odpoledne a brzy večer, kdy slunce halu úplně rozpálí. V zimě je tady lépe,“ usmíval Lamacz. Společně s kolegy denně vypijí tak dvě až tři minerálky, což mi přijde hodně málo. „Za ty roky si na to horko zvyknete,“ dostávám vysvětlení.
Ilustrační foto
On i jeho dva parťáci mají štěstí, že se mohou na chvíli schovat do klimatizovaného velína. Jenomže když se surové železo, které se zde taví na ocel a dále zpracovává například pro výrobu drátů či kolejnic, zasekne, musí mu pomoci ručně.
„A to pak pracujeme i v osmdesátistupňovém vedru. Patnáct minut sauny zadarmo,“ doplňuje ho parťák z konvektorové ocelárny Bohuslav Trombik.
Zaměstnanci ocelárny pracují i v osmdesátistupňovém vedru.
Za první pololetí letošního roku Třinecké železárny zajistily ochranné nápoje za asi 6 miliónů korun. Loni to bylo za celý rok přes 11 miliónů korun. Za ochranné nápoje letos v rámci opatření při mimořádně teplých dnech zatím daly navíc za 88 tisíc korun.
„Už v minulých letech jsme na některých provozech zbudovali klimatizovaná místa, kde se lidé mohou ochladit. Pomocí ventilátorů na vodní mlhu snižujeme teplotu na pracovišti přibližně o 5 stupňů,“ říká generální ředitel Třineckých železáren Jan Czudek.
Teplotu v rozžhaveném provozu Třineckých oceláren snižuje o přibližně 5 stupňů vodní pára. V montérkách, ochranné přilbě je i přesto u rozžhaveného drátu k nevydržení.
O horku v ocelárně ví své, před lety v ní sám začínal. „Na druhé ocelárně jsme v 60 až 70 stupních ucpávali odpichový otvor. Dovolím si říct, že dnes už jsou na tom zaměstnanci lépe,“ připomíná Czudek.
Z konvektorové ocelárny míříme do válcovny kolejnic. Železo opouští krokovou pec a rozžhavený sochor, připomínající sopečnou lávu, putuje do další částí železáren, kde se z ní po chvíli stane kolejnice.
Teplota v hale neklesá, ani když projdete kolem otevřených vrat. Jediná záchrana je vodní pára z ventilátorů. Ty jsou už několik let téměř všude, i ve válcovně drátu. Dnes prý máme štěstí, protože se dělá drát pětapůlka.
„Teplota v hale je tak o trochu nižší, než když se dělá drát hrubší. Pohybuje se těsně pod 60 stupni,“ říká vedoucí válcovací tratě Tomáš Gajdzica.
Samotný drát má ve chvíli, kdy ho měřiči testují a střihači upravují na požadovanou délku, teplotu přibližně 300 stupňů. Hrubší dráty jsou „nepatrně“ teplejší. Asi tak o 200 stupňů.
„Ale že bychom vyráběli podle toho, jak je venku, to teda ne. Co si zákazník objedná, to děláme. Ať je venku plus i mínus třicet,“ dodává Gajdzica.
Po pár hodinách v ocelárně mám horka dost. Mám pocit, že se mi fotoaparát taví v rukou. Raději utíkám někam, kde je klimatizace. Všechny, kteří pracují v ocelárnách, hutích či na šachtě, obdivuji. Nezvládl bych to. Tím jsem si jist.