Hlavní obsah

Andor Šándor: Bezpečnost by měla být něčím, na čem se politici shodují

Právo, František Cinger

Bezpečnost republiky by neměla být tématem politických půtek, ale měla by politiky napříč názorovým spektrem spojovat. Říká to bývalý šéf Vojenské zpravodajské služby Andor Šándor, brigádní generál v záloze, který nyní vydal knihu vzpomínek na své životní osudy a armádní kariéru s názvem Čeká nás pohroma? Zamýšlí se v ní i nad tím, co může ohrozit naši bezpečnost.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Andor Šándor

Článek

Co tedy může dnes nejvíc ohrozit bezpečnost republiky?

Hrozeb je několik. Jedna je přírodní, možnost blackoutu, rozsáhlého výpadku elektrické energie. Během posledních šesti let jsme byli dvakrát velmi blízko tomu, že se mezinárodní přenosová soustava mohla rozpadnout. Máme tu poměrně nestabilní část Ukrajiny. Konflikt není vyřešen, ani nevíme, jak se vyřeší. Máme Blízký východ, který vykazuje všechno, jenom ne naději, že se dá do pořádku.

Nejsme schopni se vůbec shodnout na nejmenším společném jmenovateli při řešení syrské občanské války, a sice že by se měli lidé přestat zabíjet. Zájmy různých aktérů, jako jsou Saúdská Arábie, Turecko, Írán, jsou prostě rozdílné. A nikde neplatí tolik jako tam, že nepřítel mého nepřítele je můj přítel.

U nás se čím dál víc vytrácí pocit odpovědnosti. Navíc příliš spoléháme, že nám někdo pomůže. To není zdaleka tak jisté.

Svět je tedy víc nebezpečný...

Svět je velmi obtížně předvídatelný. Doba, kdy proti sobě stály dva bloky, které parita jaderné výzbroje vedla k tomu, že se nevystřelilo, je už pryč. Vidíme, jak se vojska NATO a Ruska dostávají do nebezpečné blízkosti. Jestliže jsou dva tisíce kilometrů od sebe, je v krizové situaci čas něco vymyslet. Jestliže budou od sebe dvě stě kilometrů, bude času daleko méně. Je to nebezpečná eskalace, která není potřeba.

V čem je svět více nepředvídatelný?

Rád dávám příklad z roku 1989, kdy George Bush starší a Michail Gorbačov stanovovali nové pořádky. A ani ne za dva roky se rozpadla Jugoslávie, kam předtím v době nesvobody utíkalo hodně našich lidí. Do země, o které jsme netušili, že se může zvrhnout do občanské války.

To nemluvím o terorismu a dalších věcech. Proti terorismu asi těžko budeme nasazovat Armádu České republiky. Nezvládnutá migrace může být problémem. Je mi líto, ale torzo Armády ČR není schopno ochránit 440 kilometrů dlouhou hranici s Rakouskem, na které je 22 silničních přechodů. To prostě není pravda.

Píšete, že při besedách vidíte absenci vlastenectví. Nemá na to třeba vliv zrušení základní vojenské služby? Přišlo mi podivné, že se často o armádní věci starali lidé hrdí na to, že se jí vyhnuli, když získali modrou knížku.

Vlastenectví se nedá budovat až na vojně. Jsem přesvědčen, že to nebyl ideální krok zrušit základní vojenskou službu. Ne proto, že armáda přiměla mladé muže si stlát postel, včas vstávat a dodržovat hygienu, kázeň a pořádek. To se má učit v rodinách. Armáda má naučit mladé muže a ženy bojovat. My máme v této zemi stále snahu přesouvat odpovědnost na druhého. Z rodiny na školu, ze školy na někoho dalšího, až třeba na armádu.

A co láska k vlasti?

Když o ní někde promluvíte, nebo řeknete, že vám jde o tuto zem, máte často pocit, že se na vás lidé dívají s podezřením, jestli nejste blázen. Odkud že jste přišel. Mám pocit, že tu žijeme ve stádiu rozpadu Říše římské, kdy nás zajímala jenom zábava, peníze, ženské, chlapi a nechali jsme se chránit cizáky, Germány. To nemůže dopadnout dobře.

Nejste až moc přísný?

Několikrát jsem řekl, že nechápu, kde se bere tolik — použil jsem slovo, za které jsem dostal nařezáno, ale opakuju znovu — tolik sráčů, kteří nejsou ochotni chránit a bránit svoje matky, ženy a děti. Nevěřil byste, kolik lidí nerozumí tomu, co říkám, a mají pocit, že vyzývám k válečnictví. Jedni to vztahují k boji proti Rusům, jiná skupina lidí má na mysli výzvu k boji proti Američanům.

Já nic takového netvrdím, jen mě zaráží, že mladí muži nejsou ochotni bránit svoje nejbližší a naopak jsou schopní hledat alternativní službu, aby se tomu vyhnuli. Myslím si, že to je špatně. Ve skupině jelenů se přece ten nejsilnější postaví smečce vlků, tak to v přírodě prostě je.

Co s tím?

U nás se čím dál víc vytrácí pocit odpovědnosti. Navíc příliš spoléháme, že nám někdo pomůže. To není zdaleka tak jisté. Nemusí to tak dokonce vůbec fungovat. Donald Trump jednoznačně říkal, že si za bezpečnost musíme připlatit.

Zaráží mě, že mladí muži nejsou ochotni bránit svoje nejbližší... Ve skupině jelenů se přece ten nejsilnější postaví smečce vlků

Když padl bipolární svět, byly náklady na NATO 50 procent Američané a 50 procent zbytek aliance. Dnes je to 75 a 25 procent, a evropských členů sakra přibylo. Dobře to vystihuje George Friedman, který na otázku, co říká tomu, že se členem NATO stane Černá Hora, odpověděl: Byl bych raději, aby se jím se vším všudy stalo spíš Německo.

Je to nebezpečný trend. Navíc my nevíme, jestli Kongres USA, teď si vymýšlím, třeba v roce 2025 bude ochoten odhlasovat nasazení amerických vojsk v Evropě. Na co se to spoléháme? Byl jsem zastáncem zásady spoléhat se sami na sebe. Třeba jen ukazovat, že se chceme bránit. I to je druh odstrašení. Říkáme tím: Možná nás porazíte, ale setsakramentsky vás to bude bolet. Tak to tady ale nefunguje.

Kde se bere neochota našich politiků dostát závazku vůči NATO dávat dvě procenta HDP na armádní rozpočet, když se 1,4 procenta vydává za velký pokrok?

To je výhled do roku 2020 a ještě jako odraz ukrajinské krize! Dobře si pamatuju, když naši politici klečeli na prahu NATO a slibovali ta dvě procent HDP. Dnešní stav je okolo jednoho procenta. To je špatně. Všichni politici vědí, že nám chybí jedna brigáda. Že je v armádě velký vnitřní dluh na majetku. Máme dvě brigády, které nejsou na plných stavech. Máme třicet moderních tanků, ale jezdí nám jich jenom šest. To jsou věci, které jsou zarážející.

Je snad válka na spadnutí?

To netvrdím. Ale armáda je něco, co se kontinuálně buduje a trénuje. Nesmíme pořád jen říkat, že výkladní skříní jsou mise v zahraničí. Ano, fajn, ale armáda má přece chránit celistvost území a vůbec tuto zem. Mě by zajímalo, kdo vůbec došel k počtu Armády ČR mající přes dvacet tisíc vojáků. Po jaké hluboké analýze se k tomuto číslu došlo? Můžete zlikvidovat jednu část, třeba tankisty, ale velmi obtížně ji budete nahrazovat, jakmile zmizí know how. Pořád bojujeme v internetovém prostoru, ale opravdový boj se vyválčí pěšáky, tanky, dělostřelectvem. My jsme si řekli, že to vytrhneme polní nemocnicí a chemiky. Jsou dobří, ale ti to nezachrání.

Mluvíme o bezpečnosti republiky. Co by se mělo změnit, kromě schopnosti dát najevo, že se o ni chceme sami zasadit?

Pokud se tu nenajde státník, nebo víc politiků, kteří na toto téma budou hovořit, pokud se neudělá řada opatření, například v přijatelné podobě zavedení něčeho, jako byla branná výchova, aby dospělí a hlavně děti věděli, co mají v krizové situaci dělat, pokud neposílíme integrovaný záchranný systém, pokud neuděláme něco s armádou, tak na to můžeme jenom doplatit.

Integrovaný záchranný systém nemáme ve formě, kdy by byl schopen absorbovat nějaké krizové stavy. Chce to větší investice. Výchovu lidí k pocitu odpovědnosti. Na blackout nejsme vůbec připraveni. Bezpečnost by měla být něčím, na čem se politici shodují, a ne že se štěpí. Neměla by být tématem politických půtek, ale měla by politiky spojovat. Předpokládám, že chránit tuto zemi chtějí jak komunisté, tak TOP 09 i všichni další, kteří jsou mezi nimi.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám