Rodinný statek vybudoval v Českém středohoří na zanedbaných pozemcích, které nikdo nechtěl. Rozkládají se sice v přirozeně sušší oblasti, ale díky jeho hospodaření zdejší půda dnes dokáže zadržovat vodu lépe než v nížinách, které problémy s nedostatkem vody donedávna nemívaly.

Posměváčci, kteří ho kvůli jeho tůňkám považovali za podivína, začínají uznávat, že měl pravdu. Zvlášť když na Česko udeřila v poslední době sucha, která měla přijít až někdy v roce 2050.

Je tady krásně. Jak vypadalo vaše hospodářství v době, kdy jste je koupil?

Byla to zpustlá pole. Tady byl vždycky kraj vhodný pro pastviny a sady anebo pro malá políčka. Před válkou tu hospodařili hlavně němečtí sedláci, chovali dobytek a pěstovali ovoce. Komunisté pak z pastvin a sadů udělali ornou půdu. Jenže po změně režimu se na těch polích družstvu už nevyplatilo hospodařit, a tak zůstala ladem. Rozjel se na nich přirozený vývoj, my jsme ho v určité fázi zastavili, ale některé jeho prvky jsme tu nechali. To je většina těch solitérních stromů na loukách. Odstranil jsem melioraci, udělal jsem tůně. Mezi tím vším paseme a sekáme.

V těsné blízkosti Pitkova domu v Milešově se rozkládají pastviny…

V těsné blízkosti Pitkova domu v Milešově se rozkládají pastviny…

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Krajina, kterou vidíte, nese náš rukopis, rozvolněný, přirozený. V podstatě vypadá jako přírodní park a to je její ideální podoba. Roste tu spousta bylin, které tu donedávna nebyly. Létají sem například černí čápi, žijí tu netopýři a spousta dalších druhů.

Máte přehled o tom, jak moc se tady změnila příroda díky vašemu hospodaření?

Mám, dělají se tady průzkumy. Za deset let se biodiverzita mimořádně zvedla. Ale nejde jen o ni, hlavní je, že krajina dokáže zadržovat vodu, kterou potom pomalu pouští.

Kromě chovu krav, koní a ovcí se věnujete i sadaření. Zbyly tu vůbec z doby před válkou nějaké sady? Nebo jste většinu zakládal sám?

Na některých pozemcích byly fragmenty starých sadů, sto let staré vysokokmeny, a pořád ještě plodí. Většinu jsme ale sami vysázeli, jsou to už desetitisíce stromků. Ne všechny ale přežijí, každý rok musíme něco dosazovat.

Některá menší hospodářství svou produkci i zpracovávají. Vyrábíte něco z ovoce i vy?

Ovoce prodáváme na mošty a na cidery, ale sami je neděláme, na to nemáme technologii ani čas. Nejspíš ale dojde na marmelády, sušení ovoce a časem i na ty mošty. Mám ještě v plánu v sadech přímo pod Milešovkou udělat samosběr ovoce pro turisty. Jezdívají jich sem davy.

V kolika lidech těch 600 ha obhospodařujete? Zapojil jste celou rodinu?

Zapojil, takhle to tu dělají všichni. Vzhledem k tomu, jaká je v zemědělství situace s pracovními silami, to ani jinak nejde. Dal jsem si požadavek na pracovním úřadu, ale bohužel chodí lidé bez kvalifikace a v podstatě si přijdou jen pro razítko. Takže mám jednoho traktoristu a ovčáka a průběžně si najímám brigádníky. Dřív jsem rád cestoval, ale to už nejde, protože se odsud kvůli práci nedostanu. Zvířata potřebují každodenní péči.

Sousedí s vámi velké farmy, nebo spíš rodinné statky, jako je ten váš? Jak se dívají ostatní sedláci na váš způsob hospodaření?

Tady na kopcích je hodně rodinných statků, jen na dvou místech hraničíme s velkými akciovkami. Když jsem tu před osmnácti lety začínal a sousedi viděli, že nechávám na loukách solitérní stromy, někteří se mi smáli a ťukali si na čelo, že se mi chce objíždět je traktorem. Když jsem potom začal hloubit tůně, od té doby jsem jich udělal už čtyřicet, připadalo jim to jako další nesmysl, přestože mají velký přínos pro krajinu.

Hnůj používá Daniel Pitek jako organické hnojivo.

Hnůj používá Daniel Pitek jako organické hnojivo.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Přispěl vám stát na vytvoření tůní? Je to přece jen krajinný prvek, který pomáhá zadržovat vodu v půdě, takže ve veřejném zájmu.

Žádné peníze jsem na ně nikdy nedostal, platil jsem je ze svého a jejich plocha donedávna ani nemohla být započítána do zemědělské plochy, na kterou se poskytují dotace. Mám ale projekt na dalších 18 tůní kolem Milešova a žádám o příspěvek ministerstvo životního prostředí. Už jsem do toho investoval 200 tisíc, ale řešíme to tři roky a pořád nejsme u konce. Proces schvalování je tak složitý a dlouhý, že odradí většinu lidí, kteří by tůňky taky udělali.

Inspiroval se během let vaším hospodařením někdo z okolí?

Klimatická změna postupuje rychleji, než se čekalo, a tak našim argumentům ostatní sedláci nyní víc naslouchají a někteří už hospodaří podobně.

Jak se změny klimatu začaly projevovat na vašem statku?

Ubývá voda. Pociťujeme to dost, i když jsme krajinu už významně proměnili, aby ji zadržovala lépe. České středohoří bylo vždy sušší, protože je ve srážkovém stínu Krušných hor, ale některé oblasti, které problémy s vodou nemívaly, jsou na tom dnes dokonce ještě hůř než my. Postihlo to prakticky všechny nížiny a střední polohy.

Proč to zasáhlo nejvíc právě nejúrodnější oblasti?

Protože jsou tam hlavně velká pole, o rozloze 150 i 200 hektarů a více, s monokulturami, kde se hospodaří velkoplošným průmyslovým způsobem. Krajina je tam málo pestrá, bez stromů a keřů, chybí v ní prvky, které jsou schopny vodu zadržet. Půda je navíc kvůli intenzivnímu hospodaření ve špatné kondici. Hnojí se chemicky, nedodává se do ní organická hmota, a tak v ní nejsou ani mikroorganismy. Proto ztrácí absorpční schopnost, déšť po ní steče jako po betonu. Na většině zemědělského území se kvůli velkovýrobě už úplně zhroutil malý vodní cyklus, který udržuje přírodu v chodu a ochlazuje atmosféru. Téměř už není rosa, lokální srážky. V podstatě si z krajiny sami vytváříme poušť. Je to tristní stav.

Už osmnáct let sedlák Daniel Pitek vrací krajině pod Milešovkou její původní ráz. Zakládá nové ovocné sady, na pastvinách nechává růst solitérní stromy a hloubí tůňky, aby přírodě vrátil schopnost zadržovat vodu.

Už osmnáct let sedlák Daniel Pitek vrací krajině pod Milešovkou její původní ráz. Zakládá nové ovocné sady, na pastvinách nechává růst solitérní stromy a hloubí tůňky, aby přírodě vrátil schopnost zadržovat vodu.

FOTO: ČTK

Vy ale na svém hospodářství vodu dokážete zadržovat. Suchu se tedy ubráníte lépe?

To sice ano, ale hodně záleží také na okolí, které naši situaci výrazně ovlivňuje. Rodinné statky s menšími rozlohami polí, s rybníčky, mokřady a se zelení, které pomáhají udržet vodu, zabírají jen malou část zemědělské půdy. Na většině její plochy běží intenzivní velkovýroba.

Jak jsou na tom sousední země?

Oteplování a jeho důsledky, jako jsou velké povodně a sucha, pocítíme všichni, ale v sousedních zemích mají výhodnější skladbu zemědělské krajiny i lesů, což jim pomůže situaci zmírnit. Podobně zle jako my je na tom už jen bývalá NDR. Například v Rakousku sedláci hodně hospodaří na malých políčkách o rozloze dva tři hektary, přičemž průměrná rozloha celého hospodářství je tam 18 hektarů.

V ostatních západních zemích je to podobné. Jenže u nás je průměrná velikost jednoho pole v desítkách hektarů a celého hospodářství kolem 150 hektarů. Podmínky pro tradiční výrobu a pro život, jak jsme je znali, se stále zhoršují, ale my je svým způsobem hospodaření zhoršujeme ještě víc a nic proti tomu neděláme. Pokud hospodaření nezměníme, nebudeme mít vodu, a to bude mít dopad i na snížení produkce. Všechno pak bude výrazně dražší.

Proč se nepřizpůsobíme?

Asi čekáme, že nám ten byznys pojede pořád stejně. Ale to si hrajeme s ohněm. Spoustu let se mluví o tom, že se z přírody ztrácí biodiverzita, není v ní téměř žádný hmyz a zmizel i plevel. Žabičky a kytičky ale většinu lidí moc nezajímají. Bohužel se asi probudí až v momentě, kdy budou najednou drahé potraviny nebo jim vyschnou studně.

Toho si mohli všichni dobře všimnout loni, kdy stromy shodily listí už v půlce srpna.

A podzim byl pak zašedlý, vůbec se nevybarvil jako vždycky. Největší sucho bylo v roce 2015 a právě v roce 2018. Loni nám poprvé vyschlo více tůní, které nemají přítok. Sena jsme udělali proti minulým letům polovinu. Přitom ještě před dvanácti roky jsme ho měli tolik, že jsem s ním i podestýlal a přebytky jsem prodával pod výrobními náklady, jen abych se ho zbavil. Loni mi najednou denně volali lidi a sháněli seno, protože nikde nebylo. Cena vyskočila na pětinásobek. Kdo měl jen pár oveček a nějaké kozy nebo koně, zvířat se často i zbavil, protože se bál, že je neuživí.

V těsné blízkosti Pitkova domu v Milešově se rozkládají pastviny, na kterých založil už čtyřicet tůní.

V těsné blízkosti Pitkova domu v Milešově se rozkládají pastviny, na kterých založil už čtyřicet tůní.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Chováte krávy, koně a ovce, pocítili jste to též?

Samozřejmě. Pastviny byly spasené na mlat, to jsem ještě nezažil. Krávy jsme měli na 150 hektarech, ale od srpna jsem je tam jezdil přikrmovat, protože je pastvina neuživila. Stejně zhubly. Letos v dubnu to vypadalo na ještě větší průšvih. Zatímco loni zjara byly všechny tůně ještě vrchovaté, teď byly ve stejné době plné jen z poloviny nebo i méně. Tráva vůbec nerostla. Kdyby teď nezapršelo, letos by nebyly ani první seče, takže ani to málo sena co loni. Svěží zeleň, která je teď všude kolem, se objevila až po dešti na konci dubna a ten nás částečně zachránil od nejhoršího.

Na většině zemědělského území se kvůli velkovýrobě už úplně zhroutil malý vodní cyklus

Původně jste lesník a máte i nějaké lesní pozemky. Jak se změny klimatu projevují tam?

Naštěstí je tu hodně listnatých porostů, i dvě stě let starých, protože České středohoří nikdy nemělo optimální podmínky pro pěstování smrku na dřevo. Ale na přicházející větší sucha už reagují i listnáče, které nejsou na srážky tak citlivé jako smrky.

Loni shodily buky na jižních stanovištích listí už v srpnu. Buky to sice vydrží a další rok zase vyjedou, ale jestli se bude takové sucho opakovat častěji, začnou mít problémy jako smrky. Těch tady máme málo, přesto usychají a ničí je kůrovec. Pokud jde o něj, jsme v lepší situaci než Českomoravská vrchovina, Nízký Jeseník nebo Beskydy, kde lesy tvoří z drtivé většiny právě smrky.

O kůrovci se hodně mluvilo před lety, měla jsem za to, že už to není tak velký problém.

On i exministr zemědělství Jurečka ještě před několika málo lety sebevědomě prohlásil, že máme lesy ve výborném stavu, vynikající zásoby dřeva a největší výměru lesů v historii, a není se tedy čeho bát. Jenže struktura lesů je špatná a většinou se v nich pěstuje právě nevhodný smrk. Kvůli globálnímu oteplování se u nás podmínky pro smrky zhoršily natolik, že přes veškerou péči tu nadále nejsou schopny růst. Napadené dřevo už ani nezvládáme zpracovávat. Lesy se teď v celé zemi začaly plošně rozpadat a nepůjde to zastavit.

Jak to?

Postupuje to moc rychle. V roce 2015 jsme měli tři miliony kubíků kůrovcového dřeva, další rok čtyři a půl, potom šest, loni to bylo už dvacet a na letošní rok se odhaduje padesát! Přitom všechny lesnické firmy v zemi mají celkovou kapacitu na zpracování sedmnácti milionů kubíků ročně.

Ze všech napadených stromů, které zůstanou nezpracovány v lese, vyletí kůrovec. Pokud je teplo a sucho, vylíhnou se i čtyři generace ročně, přičemž z každého stromu je vždy napadeno deset dalších. Pravděpodobně to už nemůžeme zvládnout. Což nám i jasně říká, že smrk dál už pěstovat nemůžeme. Nejhorší na tom ale je, že o tomto problému se mluví padesát let. I já jsem se kdysi učil, že pěstovat smrkové monokultury je nesmysl, že potřebujeme smíšené lesy. Ale neudělalo se proti tomu za celou tu dobu vůbec nic.

Proč, to jsme opravdu tak slepí?

Smrkové dřevo bylo nejlépe obchodovatelné a byl z něj největší zisk. Už dávno jsme mohli do lesů vysazovat i jedle a listnáče, ale část lesníků stále mluvila jen o penězích. Bohužel, všechny naše vlády dosud podléhaly jejich lobbistickým tlakům. Vzpomínám si, jak na mě na nějakém lesnickém setkání kdosi vykřikoval: „A co mám dělat s bukem? Komu ho prodám?“ No, byli chytří a teď už neprodají ani ten svůj smrk. Trh se smrkovým dřevem se totiž kvůli kůrovcové kalamitě úplně zhroutil a oni teď nevědí, co mají dělat. Je to jako tzv. černý pátek na burze.

Co se s těmi lesy dá teď dělat?

Nejlepší bude nechat holiny přirozenému vývoji. Když tam nalítne bříza, jeřáb, vrba a osika, vytvoří za několik let vhodné prostředí, kde pak může růst i buk, jedle a další stromy, které potřebují polostín. Takové lesní porosty jsou i tady kolem Milešovky, vznikly zde po velké kalamitě v 80. letech minulého století, kdy Krušné hory, Jizerské hory a částečně i České středohoří ničily exhalace z tepelných elektráren.

V roce 2016 obdržel úspěšný zemědělec cenu Josefa Vavrouška.

V roce 2016 obdržel úspěšný zemědělec cenu Josefa Vavrouška.

FOTO: ČTK

Bříza a všechny ostatní náletové dřeviny nám dají čas nejméně dvacet let, abychom se rozhodli, co pod nimi chceme mít, jaký les bude nejlépe korespondovat s novými stanovištními podmínkami. Dnes už nemůžeme uvažovat jen o ekonomice lesního hospodaření, budeme rádi, když nějaké lesy vůbec zachráníme. U zemědělské půdy jsme v podobné situaci jako u lesů, ale bod zlomu ještě nenastal.

Jak je možné přimět velké podniky, aby změnily hospodaření?

Neposkytovat dotace na udržitelnost zemědělství firmám, které svým hospodařením půdu ničí. Podmínit je menší rozlohou polí, dodáváním organické hmoty do půdy a tak dále. Dotace přece nepobíráme proto, abychom si zvýšili zisk, ale za to, že zisk nedrtíme na maximum na úkor našeho výrobního prostředku, tedy půdy. I když jsou ty pozemky naše. Jestliže podnikám s veřejným statkem, což životní prostředí je, nesmím ho svou činností ničit.

Jaká je šance, že se to brzy prosadí?

Pokud to neuděláme dobrovolně a ještě včas, příroda nás k tomu donutí stejně jako u lesů. Nejlepší by samozřejmě bylo, kdyby byl v našem zemědělství větší podíl rodinných statků, jako třeba v Polsku nebo Maďarsku. A je teď na nás, abychom hospodaření co nejrychleji tímto směrem změnili.

Když hospodařím tam, kde žiju, kde mám rodinu, kamarády, sousedy, kde jsem vyrůstal a kde hospodařili mí předci a po mně budou pokračovat moje děti, nebudu přece ničit krajinu ani půdu. Vždyť je to i můj domov, o který se starám.

Vy jste na svých pozemcích začali pečovat o krajinu, ale také o nějaké raně barokní sochy, které stály v polích, že?

Ano, na našich pozemcích byly čtyři, nechali jsme je zrestaurovat. Ke svaté Anně teď chodím brečet, když je mi ouvej.

A pomáhá?

Já věřím, že ano.