Článek
Když jsem se vás zeptal, proč jste se rozhodl být soudcem, odpověděl jste, že tato profese umožňuje hledat v právu spravedlnost. Jenže vidím, že něco je na rčení, že k soudu se nechodí pro spravedlnost, ale pro rozsudek. Není to pro soudce smutné?
Je otázka, nakolik je to floskule (prázdná fráze, pozn.), která dobře zní, a nakolik to tak lidé skutečně vnímají.
Já to tak vnímám…
Jsem opravdu přesvědčen, že naprostá většina soudců hledá spravedlnost, že mají na ní zájem, že jim nejde jen o to, vytvořit rozsudek. Jenže jde hlavně o kvalitu procesního práva. To je velmi chybně vnímáno jen jako procedurální norma, ale ona by to měla být cesta ke spravedlnosti.
U soudů se vlekle odůvodňují i jasné věci
Jedním z problémů například je, o čem všem mohou soudy poučovat strany sporu. Mohou poučovat jen o procesu, je to velmi složité. Předpis nešťastně nařizuje, že soudce musí poučovat, i když jsou strany zastoupeny advokátem. Pravidla by neměla být tak svázaná jako dnes. Soudní proces by měl být na jednu stranu mnohem více sociální a na druhou stranu mnohem přísnější u sporů o peníze, o firmy.
Samoúčelná jsou sáhodlouhá zdůvodnění rozhodnutí soudů, například při sporech o děti. Bývají to prázdné věty nevypovídající o reálném životě. Soudy jen kopírují úřední strohé záznamy, kdy jeden úřad se kryje výroky jiného úřadu, aby snad nebyl popotahován. Proč prostě soudce nerozhodne opravdu v zájmu dětí, bez velkých zdůvodňování?
Soudy by opravdu neměly být nuceny spoustu rozhodnutí písemně odůvodňovat. Stačilo by to ústně. Do písemného vyhotovení by se dávalo jen za předpokladu, že by účastníci dopředu oznámili, že se budou odvolávat. Tak to v procesních předpisech mělo být napsáno, jenže tato myšlenka šla do ztracena.
Nejen naší, ale celou evropskou justicí prorůstají absolutně nesmyslně dlouhá zdůvodnění rozhodnutí. U soudů se vlekle odůvodňují i jasné věci. Navíc účastníkům je jedno, co soudy do odůvodnění píšou, a odvolacímu soudu musí i bez toho být jasné, proč soud prvního soudu rozhodoval tak, jak rozhodoval.
Potom jsou to vyšší a nejvyšší soudy, které vydávají více než polovinu rozhodnutí, v nichž lidem říkají, že na odvolání, dovolání čili mimořádný opravný prostředek nemají nárok, a v daném případě se tím nemůžeme zabývat. To znamená, že ve více než polovině případů soudy vysvětlují lidem velmi podrobně, proč se jejich problémem nebudou zabývat. Je to nesmyslné.
Protože tohle justice dělá, nemůže v dostatečně rychlém čase rozhodnout kauzy, které má rozpracované. Nejdál v tom, jak se s tímto vypořádat, je Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku, jenž otevřeně deklaruje, že již řadu věcí nebude odůvodňovat. To je logická a racionální cesta. Zatímco u nás a v celé Evropě je tlak ze strany Ústavních soudů na to, aby se podrobně odůvodňovalo. To je velký problém.
Nenatahují se řízení, zahlcená formalismem, schválně? Třeba aby si advokát vydělal…
Neříkám, že výslovně advokáti, ale stal se z toho dobrý byznys, kdy ani tak nejde o to, jak dopadne samotné řízení, ale účelově se natáhne a pak si jedna ze stran na státu vysoudí odškodnění. Počet těchto případů roste geometrickou řadou.
Běžné kauzy jsou tak vytlačovány na úkor těchto, kdy se odškodňuje za to, že justice dlouho soudí, byť průtahy mnohdy schválně způsobila jedna ze stran sporu. Stejně tak soudy musejí poskytovat informace o kdečem, o kdejaké nesmyslnosti. Soudy zavaluje poměrně úzký okruh lidí žalobami, dotazy. Jsou to chroničtí kverulanti. I na našem soudě máme už známá jména, kdy nám tito lidé píší opravdu každý den, celý rok. A my jim musíme odpovídat.
Některým lidem vleklá řízení hrají do karet. Příklad: pro jistou rozvádějící se matku byly konflikty prostředkem. Docílila tím zamezení střídavé péče. Soud zamítnutí zdůvodnil právě konfliktností rodičů, aniž řešil, kdo konflikty vyvolává. Otci, jenž od ženy odešel, aby zamezil každodenním, už i fyzickým konfliktům před dětmi, nezbývalo než u soudu zcela ustoupit, neboť jinak by se proces i přes děti táhl roky. Není to děsivé?
Provizorní řešení, předběžné opatření, má být výjimečné. Pokud se z provizorních řešení stane takřka pravidlo, tak to s sebou nese důsledky, které popisujete. Zrovna u rodinných věcí by se měly soudy rozhodovat velmi rychle. K tomu, aby se mohly dělat rychle, museli by se jimi zabývat specializovaní soudci. Je jich málo. Proto se sahá alespoň k předběžným opatřením.
Vymahatelnost práva dramaticky klesá
To by nemělo být náhražkou nedostatečně obsazené justice. Předběžné opatření se používá nesprávně, ale je to vyústění nedostatku specializovaných soudců, protože věci dlouho trvají.
Ústavní soud prohlásil, že ve sporech o dětech by soudy měly rozhodovat do půl roku. Odůvodnil to zájmy dítěte. Logicky. Spory o děti se ale vlečou roky, děti bývají rukojmími. Proč soudci nejsou autoritami, které se nemažou ani s matkou, ani s otcem?
Nekonečná řízení jsou dlážděná nekonečnými procesními obstrukcemi. Je to o procesním právu, které je zastaralé, složité, komplikované. Mělo by být srozumitelné. Dnes je i pro soudce velmi těžko použitelné.
Mnozí volají po tom, aby účastníkům těchto rodinných sporů byl nabídnut další opravný prostředek, a tím je dovolání k Nejvyššímu soudu. Považuji to za zásadní nepochopení podstaty rodinného práva, která by měla vycházet z toho, že je třeba co nejrychleji uspořádat vztahy mezi lidmi a prostředí pro děti. Tím nedosáhneme přidáním dalšího stupně soudu.
Naopak rozhodování by v těchto věcech mělo být jednostupňové, protože nehrozí nebezpečí, že případně nevhodné rozhodnutí se nedá do budoucna spravit. Naopak. Když jde o děti, tak to řízení probíhá průběžně až do jejich dospělosti. Když se změní okolnosti, ať už co se svěření do péče a styků s druhým z rodičů týče, i o výživném, se může vždy znovu rozhodovat. Jde o to, aby první rozhodnutí bylo co nejrychleji vydáno a pravomocně platilo.
Zcela nesmyslně se chce, aby se každé rozhodnutí velmi podrobně a obsáhle odůvodňovalo. Jsou to složité, až vědecké elaboráty. Právníci se předvádějí mezi sebou, ve skutečnosti to nedělají pro účastníky řízení.
To, co jsem viděl, mne vede k přesvědčení, že sociálka, školy, policie i soudy si hlavně každý z nich kryje svoje záda, a zájem dítěte je jen frází. Rodiče ani prarodiče nemají respekt ani před sociálkou či policií. Třeba matka nepředá otci dítě podle rozhodnutí; soudní úřednici zabouchne dveře, proti pokutě se úspěšně odvolá ze sociálních důvodů; otec dítě nevidí měsíce; mezitím matka potomka úspěšně vede k odporu proti otci a učí dítě nenávisti; vypráví mu, že by bylo fajn, aby otec brzy zemřel. Je možné toto změnit?
Prvně by vždy měla být snaha o to lidi zklidnit, přivézt je k rozumné dohodě, kompromisu. Měl by to nejsnadněji dělat soudce, či mediátoři. Když se to nepodaří, tak bez dlouhých procesních formalit je třeba rychle rozhodnout s tím, že budou-li se dále vyvíjet skutkové okolnosti, tak se může znovu rozhodovat.
Já si vzpomínám, když jsem vydal jedno rozhodnutí a odcházel jsem z jednací síně, tak jak advokáti mluví do těch svých klientů, ať se odvolají, a přitom obě strany dávaly při jednání najevo, že jsou s výsledkem spokojeny. A že účastníci by se měli chovat zdrženlivě, když jsou na půdě OSPOD, na policii, u soudu, a krotit své emoce, tak by to mělo být, a bohužel mnohdy není.
Pokud si rodiče déle než půl roku berou doprostřed svých bojů děti, vystavují je psychickému teroru, hádkám a fyzickým střetům, opakovaně tam jezdí policie, nepomáhají apely ze sociálky, tak co říkáte tomu, že by děti byly dočasně z péče rodičů odebrány, aby nebyly rukojmí do doby, než se rodiče umravní?
Jestliže dojde k tomu, že jeden rodič je soustavně napadán tím druhým, tak to je ta situace, kdy dítě má být dáno dočasně do diagnostického ústavu, protože to je jediná cesta, jak nezničit vztahy dětí k oběma rodičům. To uvedl soudce ústavního soudu Tomáš Lichovník a já s ním principiálně souhlasím. Nikdo nechce dávat děti do ústavů jen tak z plezíru, je přece jasné, že jde o krajní řešení. Jsou ale někdy situace, kdy to je jediné dobré ze všech špatných řešení.
Jenže soudci se dočasného odebrání dětí z péče rodičů mohou obávat, aby se nedostali na veřejný přetřes v pokroucených příbězích. Třeba jak chudák maminka přišla o dítě jen proto, že mu dala pohlavek, ale zlá sociálka jí potomka odebrala. Jenže realita bývá velmi vzdálená mnohému příběhu. Ale vysvětlujte toto na sociálních sítích…
Snažil jsem se novinářům vysvětlit, že neznám soudce, který by s klidným svědomím, jen tak, bezdůvodně, dal dítě do diagnostického ústavu. Je to velmi uvážlivé rozhodnutí, a když už se to stane, tak je to i pro soudce velmi bolestné, ale nutné rozhodnutí. Jde přece o duši dítěte.
Jste místopředsedou Nejvyššího soudu. Co tedy pro zjednodušení a zrychlení soudnictví můžete udělat?
S příchodem nového ministra spravedlnosti vždy přijde období nadšení, práce na úpravě procesu, pak fáze útlumu a nic. A s novým ministrem znovu. Procesu nejvíce škodí to, že se pořád koriguje dalšími a dalšími novelami, které z něho dělají pirátský zákoník.
Procesní právo je zastaralé, složité, komplikované
Například už pouhé doručování písemností. Je v takovém stavu, že logicky vede k demoralizaci účastníků, zástupců i soudců, protože používat současný proces je opravdu těžké a někdy i nemožné.
Čím více zákonů, tím více korupce, řekl Tacitus. Kdybychom na korupci hleděli tímto indexem, tak to bychom byli světové špičky. Máme přes dva miliony zákonů a nařízení. Kdo se v tom už má vyznat. Neprospělo by nám na čtyři roky dát parlamentu pauzu?
Vyjma technických předpisů jsem přesvědčen, že kdyby se dlouhou dobu nepřijímaly žádné nové zákony, tak by se nic nestalo, spíše naopak.
Zákonodárci jsou ale jen odrazem celé společnosti. Vzpomínám na případ sousedů z Plzně. K tomu jednomu se dalo dostat cestou kolem toho druhého. Léta bez potíží. Až majitel prvního pozemku našel někde prastarou, už dávno neplatnou mapu, kde bylo očividně chybně vyznačeno, že malý čtverec z přístupové parcely „je jeho“. A sousedovi agresivně zatarasil přístup. Nařízení úřadů, aby zábrany odstranil, ignoroval. Není to ubohost?
Řekl bych, že většina sousedských sporů je přesně takových, jako popisujete. Zmíněná situace, jak se zdá, byla z prvního hlediska jasná, jen byla obtížná z pohledu praktického dotažení do konce. Předpokládám, že majitelé přístupové cesty i ten sporný čtverec vydrželi (i když by byl na katastrální mapě, ale více než deset let ho užívali, aniž by to sousední majitel rozporoval, stávají se majiteli i této části. pozn.).
Tak dlouho užívali tu cestu, až jim to právo na ni vzniklo. Velmi často jsou spory sousedů ještě absurdnější a velmi kuriózní jsou pak logicky i výroky soudních rozhodnutí. Jsou to výroky o tom něčeho se zdržet, něco nedělat. To zní dobře, dokud takový výrok nepromítneme do reálné situace.
Kdysi jsem soudil případ, kdy jeden soused žaloval druhého, že mu stíní strom na sousedově pozemku a padá z něho listí na jeho pozemek. Výrok takového rozhodnutí by zněl, že majitel stromu se má zdržet stínění pozemku stromem a spadu listí. Zpravidla se to řeší tak, že se soudce musí jet podívat do daného místa a posoudit, zda je stínění a spad listí nad míru přiměřenou.
To znamená, pokud jsou v sousedstvích takové stromky, a všichni všem nějakou mírou stíní a všem padají listy na parcely druhých, tak asi nenechá ten strom pokácet. Kdyby to byl jediný strom široko daleko, tak o tom bude soudce uvažovat. Můj postoj je ten, že kácet strom kvůli jednomu nesnášenlivému člověku není moudré.
Podobný případ jsem zažil s včelami. Žaloval soused souseda, že nechce, aby na jeho pozemek zalétaly včely ze včelína v sousedství. To je tedy otázka, protože včely jsou pozitivní faktor, neboť nepochybně opylovaly i stromy na pozemku žalobce. Ale abychom byli spravedliví. Soused souseda žaloval proto, že se bál o své dítě, které bylo alergické na včelí píchnutí. Najednou je to složité.
Zatímco případ se stromem jsem rozhodoval já a pamatuji si, že jsem nenechal strom pokácet, tak jak to pak dopadlo se včelami, už nevím, protože se posouval dále. Dovedu si ale představit, že kvůli včelám mohou vznikat problémy, protože jsem od přítele včelaře slyšel, že někteří lidé začínají mít malé úly i na balkónech v panelových domech. Já bych tedy nebyl rád, kdyby v panelovém nebo činžovním domě to někdo vedle měl.
Jste si jist, že jste strom před nesnášenlivým, zahořklým člověkem opravdu zachránil? Jedna věc bývá rozsudek a druhá realita.
Domnívám se, že ano, pokud ten strom tedy někdo neotrávil, pokud ho nenavrtal nebo tam nevylil nějakou chemii.
Vymahatelnost soudních rozhodnutí bývá slabá. Stařenka vyhrála nad šmejdem s „prašivými“ dekami spor. Měl jí vrátit deset tisíc korun. Šmejd soudem okázale opovrhoval. Exekutor se rozsudkem vůbec nezabýval s tvrzením, že náklady by byly větší než vymáhaná částka. Podobně dopadly rozsudky v případě jistého V. K. ze středních Čech, který vybíral od lidí zálohy na rekonstrukce bytů, ale dílo nedokončil a peníze si nechal. Poškození měli v ruce rozsudky, ale tím to zvadlo. Smutné, že?
Zatímco v 90. letech byla vymahatelnost hlavní mantrou demokratického státu, akcentovala se práva věřitelů, tak postupem času se to obrátilo.
Předběžné opatření je provizorní řešení a má být výjimečné
Ochrana dlužníků před někdy nepřiměřenou tvrdostí věřitelů dospěla až k tomu, že dlužníci jsou někdy chráněni způsobem, který je už za hranicí běžného paternalistického (otcovského, ochranářského, pozn.) přístupu státu. Vymahatelnost práva dramaticky klesá.
Základní problém je v tom, že není provázaná fáze od vydávání rozsudku, tzv. nalézací řízení, s exekucí, tedy výkonem rozhodnutí, eventuálně s fází insolvence. Striktní oddělení těchto fází řízení je kontraproduktivní a neodpovídá moderní době. Tyto věci by měl dělat jeden soudce. To znamená, že pokud soud dluh uzná, tak v rozsudku by bylo řečeno, že dlužná částka musí být uhrazena v nějaké lhůtě a že žalovaný musí soudu do měsíce doložit, že dluh zaplatil.
Pokud by tak neučinil, automaticky by byl poslán do exekuce, a kdyby se v ní zjistilo, že dlužník je předlužený, že nemá na zaplacení dluhu, tak by se to rázem obrátilo do insolvenčního řízení. Jedině tak to může normálně fungovat, protože spravedlnost přitom ale není cesta od práva k rozsudku, ale od práva ke splněné povinnosti.
Řízení nalézací a výkonné je třeba propojit, protože občanům je jedno, jaké procesní ekvilibristiky provádíme.