Hlavní obsah

Dostaňte mě pryč z mojí rodiny, prosí děti sociálku

Právo, Adéla Jelínková

Když si matka čtrnáctileté Kláry přivedla domů již několikátého partnera s násilnickými sklony, který neurvale a agresivně zacházel jak s matkou a dívkou, tak s jejími sourozenci, bral drogy a přitom propadal nepředvídatelným amokům a výbuchům vzteku, rozhodla se dívka rodinu opustit.

Foto: Milan Malíček, Právo

Ilustrační foto

Článek

Přišla do pražského Dětského krizového centra, kde požádala o to, aby mohla být umístěna do dětského domova. Podle klinické psycholožky a ředitelky zmiňovaného centra Zory Duškové se tak dívka zařadila do seznamu nadmíru odvážných dětí, které se rozhodly svou nešťastnou pozici v rodině řešit na vlastní pěst a z nebezpečného kolotoče alkoholu, drog, fyzického násilí a sexuálního zneužívání vystoupit.

„Skutečně se setkáváme s případy, kdy se na nás samy děti obracejí s prosbou, abychom jim pomohli dostat se z rodinného prostředí někam jinam, protože ty okolnosti jsou pro ně naprosto neúnosné,“ potvrdila Právu Dušková. A to tak neúnosné, že raději zvolí dospívání v dětském domově. „Byť jsou dětské domovy mnohými nahlíženy jako strašák, tak bohužel některé děti vyrůstají v takových podmínkách, kdy je to pro ně nakonec to nejlepší řešení,“ podotkla Dušková.

Soudci vydávají rozhodnutí často od stolu, nezískají relevantní informace
Andrea Michalcová, sociální pracovnice

Pakliže dítě pracovníkům krizového centra nebo i zaměstnancům sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD) řekne, že se do rodiny vrátit nechce, a přitom je například týráno nebo sexuálně zneužíváno, snaží se OSPOD získat předběžné opatření soudu, který rozhodne o umístění dítěte do ústavní péče.

„Soud má právo rozhodnout do 24 hodin, přičemž my máme navíc oprávnění dítě na 24 hodin umístit do zařízení okamžité pomoci,“ popsala Právu vedoucí oddělení péče o rodinu a děti Prahy 12 Andrea Michalcová.

Dětem, které samy žádají o změnu prostředí, potažmo opatrovníků, bývá prý obvykle nad dvanáct let. Jsou tedy již ve věku, kdy dokážou pochopit nenormálnost toho, co se jim děje, a uvědomit si, že je bez rodičů možné žít.

„Dříve v sobě neměly zapsanou jinou zkušenost než tu, že svět je nebezpečný, proto potřebují dosáhnout určitého věku, aby nahlédly, že to tak být nemusí. Osamostatňují se a mohou situacím, které se odehrávají doma, konečně rozumět v těch správných dimenzích,“ vysvětlila psycholožka.

Čím závažnější, tím méně jim věří

Podle Michalcové musejí děti v některých případech samy konat a zasazovat se o umístění do jiného prostředí dokonce hned několikrát, protože v prvotní fázi odborníci dítěti často nevěří. Jako příklad uvedla případ desetiletého chlapce, který odmítal dál žít s matkou, jež se podle něj i dalších jeho (mladších) sourozenců měla podílet na sexuálním a fyzickém týrání, kterého se na svých dětech dopouštěl jejich otec.

I když se pracovníci OSPOD snažili děti dostat z dosahu matky (otec již s rodinou nežije), která je v současnosti z týrání obviněná, soud jí přiřkl děti všechny – včetně nejstaršího syna, který s ní dál žít nechtěl, a o kterého dokonce i ona sama odmítla pečovat.

„Došlo ke zcela absurdní situaci, kdy soud vůbec nevzal v potaz naše doporučení ani to, že sama matka jedno dítě nechce a ono nechce k ní, a všechny děti jí stejně vrátil s tím, že policie dosud nerozhodla a platí presumpce neviny (děti byly krátký čas v ústavní péči, dokud soud na základě odvolání nezrušil původní předběžné opatření, které vydal soud nižší instance – pozn. red.),“ shrnula Právu Michalcová.

Není dostatečně vážně bráno to, co děti říkají
Zora Dušková, psycholožka

Zmiňovaný chlapec je v současnosti v dětském domově, protože s matkou i přes rozhodnutí soudu odmítl opětovně žít. O osudu zbytku dětí bude znovu rozhodovat opatrovnický soud. „To dítě muselo samo říct: ‚Ale já k ní nechci!‘ Soudci vydávají rozhodnutí často od stolu, nezískají relevantní informace a takto rozhodují – absolutně proti zájmu dětí, což by opatrovnické soudy rozhodně dělat neměly,“ posteskla si Michalcová.

Nedůvěra v to, co děti říkají a na co si stěžují, je podle Duškové fenoménem českého sociálního i právního systému. „Není ojedinělé, že není dostatečně vážně bráno to, co děti říkají. Paradoxně čím závažnější věci dítě popisuje, tím méně jim je někdy věřeno. Existují případy, kdy děti sdělují spoustě lidí včetně odborníků to, co se jim děje, a přesto není vykonána ochrana dítěte a není zabráněno v pokračování týrání,“ upozornila Dušková.

Reklama

Výběr článků

Načítám