Elzbieta Ledererová se narodila 7. ledna 1932 v Dolním Kazimierzi v Polsku. Vystudovala filologii, po škole se ale věnovala herectví. V roce 1967 se podruhé provdala za Jiřího Lederera, se kterým poté žila v Praze. Podle svých slov sice toužila po klidném rodinném životě, nicméně po boku svého manžela se aktivně zapojila do dění, které vrcholilo Pražským jarem.

Psala do několika polských novin, spolupracovala s polským kulturním a informačním centrem a pracovala jako překladatelka. Po srpnové okupaci 1968 byla postupně odstavena a stejně jako její manžel vystavena perzekuci, uvádí Ústav pro studium totalitních režimů.

Jiří Lederer byl v 70. letech opakovaně z politických důvodů vězněn. Oba patřili mezi první signatáře Charty 77. V roce 1978 byli mezi zakládajícími členy VONS. Ledererová byla jedinou členkou, která neměla československé občanství. Stala se jí v době, kdy byl její manžel ve vězení a ona zůstala doma sama s dcerou Monikou.

Akce Asanace

Po propuštění Jiřího Lederera byla rodina zařazena Státní bezpečností do akce s krycím názvem Asanace. Poté, kdy Elzbietě Ledererové jako občance Polské lidové republiky hrozilo, že ji nebude prodloužen pobyt v Československu, rozhodla se rodina pod nátlakem vystěhovat se do Německa.

Jiří Lederer se po příjezdu z vlasti aktivně zapojil do exilového hnutí a působil jako novinář. V samizdatu a v zahraničí vydal několik publicistických a esejistických knih; posmrtně vyšla jeho knížka Jan Palach. Zpráva o životě, činu a smrti českého studenta (1990). Zemřel v roce 1983.

Po roce 1989 se rodina marně snažila, aby mu bylo posmrtně vráceno československé, respektive české občanství. Elzbieta Ledererová dostala v roce 2014 Cenu Václava Bendy, kterou uděluje Ústav pro studium totalitních režimů. Pohřbena bude na hřbitově v německém Bad Birnbachu, kde je hrob jejího manžela.