Článek
Že ne? Pche! Jde to! A Ovšem jen v dětství. Zřídkakdy se to zadaří po dvojciferných narozeninách. "Lítací", bodejť by ne! Jen tak si kroužit jako pták. Nebo skoro jako pták. Jako trošinku těžší, malinko nemotornější pták.
Pro dospělého je to asi stejně jednoduché, jako odpálit golfový míček na milimetr přesně do jamky vzdálené deset kilometrů. Tak "snadné" to je. Soudě dle mých nemnohých pokusů v pokročilejším věku. Teorii bych měl navzpomínanou detailně. Však jsem jako chlapec po nocích nalétal nějakých kilometrů.
Stačí se jen postavit, zhluboko nadechnout, odrazit se a "zůstat viset". Jenže... se to musí umět. Chce to tak akorát. Ani moc, ani málo. A švihem se obrátit do polohy ležmo na břiše. A ztuhnout. To je ta nejtěžší část! Čím jste těžší, tím je to nemožnější. Právě... Pak už jen plavete prsa vzduchem a sunete se kupředu. (Zpátečka nefunguje!) (Možná to jde i kraulem, to jsem nezkoušel.) Pravda, nedosáhnete nijak závratné rychlosti, já jsem nedosahoval, a už vůbec ne nikterak ladného pohybu. Veškerou pozornost to chce soustředit na "plavání" a i tak máte co dělat s každou vyšší střechou. Kolikrát jsem se i přiodřel o hřeben. Ale letíte.
Odlepit se, v tom je to umění! Je to tak reálné, až to bolí. Tedy bylo. Už mi to nejde! Zdospělákovatěl jsem. Asi. Sakra.
Druhá věc - led po celém, úplně celém městě. "Bruslící", jej! Musí hodně, hodně pršet. Vlastně ani ne hodně jako rychle. Pak hned udeřit mráz a všechno to zmrzne dřív, než to steče dolů a kamkoliv. Jde o neměřitelný čas. Stopky jsou na nic. Všechno bývávalo pod ledem. Nasadil jsem brusle, vzal síťovku a vyrazil do sámošky dole pod kopcem. Ubrzdit takový sešup nebyla žádná legrace. Vyškrábat se potom na bruslích nahoru, ještě mnohem horší. Ale kdy se zase poštěstí, že. Milionový zážitek. I do školy jsem jezdil na bruslích. (Ani nevím, kde skončily, už jsem nebruslil asi osm, deset let.)
Jedna podstatná divnost to provázela - na ulicích, nad nimiž jsem létal a na nichž jsem bruslil, nebylo nikdy ani živáčka. Ani noha. Ani pes, ani kočka, vrána. Ani keřík se nepohnul. Jen já ve vzduchu či na bruslích.
Třetí umění, pohřbené dospíváním - mílové kroky. Tedy ne zrovna mílové. Prodloužené. Extra-dlouhé, řekl bych. Když se kluk rozeběhl tím správným způsobem, stačilo pár sáhodlouhých skoko-kroků a byli jste tam i onde coby dup. Při každém skoko-kroku bylo nutno odmyslit si vlastní váhu a odlehčit nohy. Ááá - hop. A šlo to, vážně! (Asi to funguje i u holek, nevím, s žádnou jsem to tehdá neprobíral.) Opět nikde nikdo. Podivná věc....
Na všechny tyhle dávno zapomenuté báječnosti jsem si vybavil, když jsem tuhle sledoval naší 16ti měsíční dcerku, jak si hraje a nenechá se vyrušit žádnou vnější všednočernobílostí. Vow!
