Jana Šulcová: Nikdy jsem se nenaučila s muži koketovat

„Dostávám teď jednu nabídku za druhou a režiséři se ke mně chovají jako k Sophii Lorenové, co přijela zadarmo točit do Bulharska. Všechno, co zahraju, se jim líbí, a mě to štve, protože chci slyšet připomínky,“ žertuje a dodává, že považuje za štěstí setkání s Janem Prušinovským, režisérem filmu Kobry a užovky a komediálního seriálu Trpaslík.

Ani v jednom nehrála zrovna půvabné či noblesní postavy. „Když jsem přijela na natáčení, polili mi vlasy snad půl litrem oleje, vůbec mě nenalíčili a nasvítili mě, abych vypadala co nejhůř. Mně to nevadilo, protože to k té roli patřilo,“ líčí svůj první natáčecí den Kober a užovek, které vloni posbíraly šest Českých lvů.

Důchodkyni, kterou by asi nikdo za sousedku nechtěl, si pak zahrála v Trpaslíkovi: „Irena Kačírková mi kdysi řekla: My dvě nikdy nebudeme točit ženy z lidu. Já si ale tu herdekbabu užívala!“ S Petrem Nárožným, kterému v seriálu otravuje život a vzájemně se nenávidí, jsou v civilu dobří kamarádi.

Její divadelní současnost představuje agentura Familie, kterou v roce 2011 založila mladší dcera Rozálie Víznerová z velké části pro ni. Starší dcera Tereza má na starosti plakáty a kostýmy, postupem času přizvaly i Oldřicha Víznera, jeho partnerku Vendulku Křížovou a několik společných hereckých přátel. Na repertoáru mají tři komedie. „Ve dvou hraju. S Oldřichem se na jevišti nepotkáváme, ale nijak by mi to nevadilo. Klidně bych s ním hrála,“ ubezpečuje.

Teď však bohužel ze zájezdového rodinného ansámblu na delší čas vypadla: „Už dva měsíce se pohybuji o berlích, je to hodně náročné, protože rehabilitace ještě nějakou dobu potrvá.“

Na počátku jejích trablů byla nepovedená operace ruky a kyčle ve střešovické nemocnici: „Ruka mi stále neslouží, pak mi vyměnili levý kyčelní kloub, který vydržel jen pět měsíců. Nakonec mě operovali v Motole, pak jsem byla na rehabilitaci, jenže jsem před Vánoci upadla a všechno začalo znovu.“

Zdravotní problémy jí však nezabránily v dokončení celovečerního filmu režiséra Daniela Miňovského Černá nebo bílá, kde hraje primářku psychiatrie. „Podmínky natáčení byly docela kruté. Točili jsme ve vybydleném domě na Žižkově, kde jsme šíleně mrzli. Maskérna, kostymérna se tísnily v jedné místnůstce, o patro výš byl byt primářky a jejího syna. Stála jsem v každém záběru, měla jsem toho akorát. Vůbec si nedovedu představit, že bych točila třeba Ordinaci v růžové zahradě. To by mi za žádné peníze nestálo.“

Na nějaké hvězdné manýry si nepotrpěla ani v dobách největší popularity: „Hraní jsem brala jako práci. Přiběhla jsem domů, ještě nalíčená a s nalepenými řasami, a už ve dveřích jsem začala rovnat dětské botičky. Doma i v práci jsem se všechno snažila dělat na sto procent. To, že jsem šla z role do role, mi přišlo úplně normální. Za normální to považovaly i moje děti, myslely si, že všichni rodiče hrají v televizi,“ usmívá se a tvrdí, že byla celý život v profesi se vším spokojená.

„Přišla jsem do divadla, podívala se, do čeho jsem obsazená, a těšila jsem se na zkoušení. Když jsem obsazená nebyla, řekla jsem si hurá, můžu točit.“

Za nejcennější ve své profesi považuje možnost setkávat se se zajímavými lidmi: „Kdo se dneska může pochlubit, že hrál s Vladimírem Menšíkem, Karlem Högerem, Milošem Kopeckým, Jiřím Sovákem, Václavem Voskou, Ladislavem Peškem, Danou Medřickou, Vlastou Fabianovou?“ klade řečnickou otázku.

Na otázku, kdo z těchto osobností ji nejvíc ovlivnil, nemá jednoznačnou odpověď: „Celá sestava Městských divadel pražských, kam jsem nastoupila ještě na DAMU, každý z nich mě ovlivnil něčím. Miloš Kopecký mi třeba řekl: Když přijdeš na jeviště, první, na co se ti lidi podívají, jsou boty. Když jsme pak hráli Ideálního manžela od Oscara Wildea, dostala jsem boty s odřeným lakem. Vzpomněla jsem si na to, co mi řekl, a za vlastní peníze jsem si koupila nové,“ vzpomíná.

„S Milošem jsme byli velcí kamarádi, mám od něho schovaných asi třicet dopisů, upozorňuju, že přátelských, nikdy jsme si nepřestali vykat. Vždycky je podepisoval Mírně váš Miloš Kopecký. Navštěvovali jsme se i o dovolené v jižních Čechách, kde měli Miloš s Janou a malou Barborkou mlýn. S jeho manželkou Janou, bývalou baletkou, se stýkáme dodnes. Spojuje nás láska ke psům,“ dodává a pohladí devítiletou border teriérku Adinu, která si s ní zahrála v Kobrách a užovkách.

Do rozvrhu populární herečky patřily neodmyslitelně besedy s diváky. Nejvíc se pochopitelně zajímali o to, jak se točila komedie S tebou mě baví svět, a veselé historky z natáčení. „Za nějakou dobu jsem toho měla nad hlavu,“ vzpomíná.

„Jednou jsem besedovala ve Zlíně, tehdy Gottwaldově. Právě jsem se vrátila z natáčení z Indie a byla jsem plná dojmů. V první řadě seděl velice hezký starší pán, proti světlům jsem ho moc neviděla, a když začaly dotazy, pořád se na tu Indii ptal. Když se zeptal popáté a vypadalo to, že se bude ptát pořád, řekla jsem mu něco v tom smyslu, že Indie zkrátka není Krčský les. Po skončení jsem šla do šatny, někdo zaťukal na dveře a byl to ten pán a já v něm poznala cestovatele Miroslava Zikmunda. Hrozně jsem se mu omlouvala a on se taky omlouval a říkal, že ještě nikoho neslyšel tak krásně vyprávět o Indii. Od té doby jsme byli přátelé.“

Šestinedělní pobyt v Indii, kde režisér Jiří Sequens točil film Hořký podzim s vůní manga, považuje za své nejnáročnější natáčení. „Stála jsem třeba při jedné scéně půl metru od 500metrové propasti, nad kterou kroužili orlosupi. Asi věděli, že se jim vyplatí čekat, až někomu uklouzne noha. V tu chvíli jsem však na to nemyslela, jediné, na co jsem se soustředila, byl záběr, který jsem měla dělat.

Točili jsme i v Himálaji ve 4000 metrech nad mořem. Člověk se tam sotva nadechne. Indie mě poznamenala na celý život. Měla jsem pocit, že všichni Evropané a Američané jsme proti Indům duševně ubozí.“

Za polibek herecké štěstěny považuje Kateřinu v komedii století S tebou mě baví svět. „Když jsem v roce 1980 točila s režisérkou Marií Poledňákovou televizní film Kotva u přívozu, řekla mi, že pro mě píše krásnou roli. A měla pravdu!“

Ráda však vzpomíná i na Kotvu u přívozu, kde hrála atraktivní, oblíbenou televizní hlasatelku řešící stejné rodinné trable jako každý jiný: „Měla jsem pocit, že kdybych si tehdy psala deník a Marie ho někde vyšťourala, napsala by moji roli podle něj. Nablýskaná před kamerou a pak hup k míchačce u rozestavěného baráku. A večer, když jsem uložila děti, jsem se učila texty.“

Rodina u ní byla na prvním místě: „Kdybych dostala nabídku z Hollywoodu a bylo to o prázdninách, odmítla bych. Prázdniny patřily dětem.“

Možná v honu za tím, aby byla dokonalá v práci i doma, se občas zapomněla ohlédnout po manželovi, s nímž se seznámila na DAMU. Pohledný herec měl prostě pozornost žen rád. To, že se věnovali stejné profesi, však Jana Šulcová považuje za výhodu: „Má-li doma herec herečku, ta ví, z čeho se skládá jeho práce, chápe jeho únavu, nervy před premiérou. Úskalí je v tom, že jsou oba emotivní.“

Jejich manželství se nakonec rozpadlo a přišla další rána: v roce 1992 skončila po 33 letech v Městských divadlech pražských: „Nechci o tom mluvit, to byla moje malá smrt. Přišli lidé, kteří tam neměli co dělat. Ota Ornest přes dvacet let budoval soubor i repertoár a diváci přesně věděli, na co se chodí do ABC, do Komorního, do Komedie. Oni to všechno zničili.“

Ve stejnou dobu se rozváděla. Co ji zasáhlo víc? „Rozvod. Divadel je plná republika a ta doba se stejně nedá vrátit. Rodinu však máte jen jednu.“

Přišlo zlé období, kdy hledala útěchu ve sklence vína a antidepresivech. Jedovatý koktejl, z jehož následků se dlouho vzpamatovávala.

Současného seriálového reje se neúčastní. „Když se občas dívám na reprízy seriálů jako Byl jednou jeden dům nebo My všichni školou povinní, kde jsem hrála, chápu, proč se divákům i po několikátém opakování pořád líbí. Se současnými seriály se to nedá srovnat.“

Sama sebe v nich však sleduje kritickým okem a jako sexsymbol té doby si nepřipadá ani trochu. S nadhledem hovoří o své známé nahé scéně v historickém filmu Otakara Vávry Oldřich a Božena: „To byla hrůza! Půl roku jsem se na to připravovala. Věděla jsem ale, že to do té role patří, protože manželka přemyslovského knížete Oldřicha Juta se opravdu modlila ve studánce nahá. Spíš mi vadilo, že se přišli podívat i šoféři. Vymínila jsem si aspoň, že všichni musí pryč. Víc než nahota mi tehdy vadilo, že tam jestřáb trhal před mýma očima holuba.“

I když zlomila nejedno mužské srdce, včetně srdcí několika kolegů, za ženu vampa se nepovažuje: „Na mě si nikdo netroufl. Říkali mi, že vykastruju chlapa na osm metrů. Udržovala jsem si odstup. Nikdy jsem se nenaučila s muži koketovat. Jednak jsem to neměla zapotřebí, jednak bych nikdy nebyla první, kdo dá nějaký impulz. Hrát kokety jsem samozřejmě uměla, to je profese,“ připouští.

Dodává, jak je vděčná, že dospěla do věku, kdy herečky zase dostávají víc šancí: „Nejhorší to je kolem padesátky, to už nejsou mladé a staré ještě ne,“ soudí a těší se na další herdekbaby.

Další radosti ji čekají s vnuky, od mladší dcery má dva, od starší jednoho: „Nejsem hlídací babička, na to jsem příliš zaměstnaná, svá vnoučata ale miluju nade vše a jsem na ně moc pyšná. Nejstarší patnáctiletý hraje závodně tenis, pilně trénuje, a ještě má samé jedničky. Všichni jsou pohybově nadaní.“