Hlavní obsah

Jan Svěrák: Těším se, že si zase natočím film s živými herci

Právo, Věra Míšková

Když dostal v roce 1989 studentského Oscara za Ropáky, pasovalo to tehdy čtyřiadvacetiletého Jana Svěráka na úspěšného mladého muže. Ta nálepka mu vydržela přes Oscara za Kolju i spoustu dalších cen. Začal jít do let, ale neopustilo ho štěstí, talent ani táta. Ten dokonce navzdory tomu, že mu jeho usměvavý a zdvořilý syn hodil scénář Vratných lahví napoprvé na hlavu. V novém filmu Kuky se vrací se sešli zase a z třetí generace Svěráků přibrali nejmladšího Ondřeje.

Článek

„Celý život, zvlášť ve chvílích šílené euforie, když si najednou uvědomíte, jak to máte snadné a hezké, že se máte pořád jen na co těšit, mi vždycky zatrnulo, kdy přijde účet, kdy se bude platit. Až nedávno mi někdo vysvětlil jinou teorii: že žádný účet přijít nemusí. Není jisté, že když je člověku dobře, musí za to někde zaplatit. Tak jen doufám, že život opravdu není hospoda,“ řekl mi před šesti lety v rozhovoru o dokumentu Tatínek, který byl mimo jiné poděkováním i vyjádřením jeho vztahu ke Zdeňku Svěrákovi.

Sám je v pětačtyřiceti letech otcem tří dětí, a ten nejmladší, skoro desetiletý Ondra, jako by - s nadsázkou řečeno - pomaloučku přebíral dědovu roli. K filmu Kuky se vrací, který se právě vydal za diváky, totiž Zdeněk Svěrák scénář nepsal a Jan si v průběhu tvůrčího procesu přibral na pomoc právě Ondřeje. Pak ho obsadil i do hlavní hrané role a s dědečkem namluvili loutkové postavy.

Foto: Milan Malíček, Právo

Jan Svěrák s Kukym a kapitánem Hergotem

Původně měl být film o živém psovi. Proč je to nakonec medvěd a plyšák k tomu?

Chtěl jsem natočit film z psího pohledu. Je nízko nad zemí, vidí zblízka hmyz, trávu, kytky. A světlo mu na všechno dopadá úplně z jiného úhlu než nám. Jenže jak jsem příběh z lesa psal, náš Ondra mě postupně dovedl k plyšovému medvídkovi.

To je zvláštní, čekala bych, že vás dovede spíše k tomu živému psovi.

Byla to vlastně náhoda. Hrál jsem si s ním s maňásky, protože jsem zkoušel, jak by na něj působily loutky bez výrazu. Z amerických animovaných filmů jsme zvyklí, že loutky mrkají, a když mluví, kroutí pusami. Ty, které vodí loutkoherci, jsou tupé, ale to mě na tom bavilo: mít dokonalou živou přírodu a v ní pitomé loutky bez výrazu.

Zkoušel jsem tedy na Ondrovi, jak to funguje, a on to baštil. Přestože mi ležel na rameni a viděl moje ruce, vyprávění věřil. A když mi jeden medvěd spadl pod postel, vyskočil a šel se podívat, co tam dělá. Úplně si odmyslel, že jsem ho upustil já, myslel si, že šel pod postel něco dělat.

Ondřej se nakonec stal i hlavním hercem. Nemáte z toho - zvláště po zkušenosti s Koljou, kterému sláva dětské hvězdy moc neprospěla - trochu obavy?

To víte, že jsme to doma zvažovali zprava zleva. On to původně vůbec hrát nechtěl, což bylo jednoduché, protože přemlouvat jsme ho nechtěli. Jenže postupně, jak se natáčení oddalovalo, protože jsme pořád hledali, jak na to, o něco vyrostl a najednou začal říkat, že bychom aspoň byli spolu. Nakonec jsme se dohodli, že bude hrát, ale že ho pak nebudu tahat na premiéry, na festivaly, nebudeme spolu dělat rozhovory. Přesně to, co jsem říkal Koljově mamince, aby udělala (a ona na mě nedala), teď uděláme s Ondrou. Nepodaří se to asi úplně, ale co nejvíc.

Váš otec není v titulcích ani v kolonce „spolupráce na scénáři“, a přitom mi ho tam spousta situací připomíná. A když mluví, jako by říkal svoje věty.

To on je tak šikovný herec. Ne, nepsal to. To poznáte už podle toho, že on nikdy ve svých scénářích nemá skutečně záporné postavy, a já jsem tam dal i pořádné paznehty. Požádal jsem ho ale, aby mi ve scénáři pomohl vyčistit dialogy. On si to přečetl a řekl, že k tomu nemá co dodat. Pomohl mi ale s básničkami, které říká postava jménem Anuška. Ty básničky jsou jeho.

Co říkal, když jste mu nabídl roli kapitána Hergota?

Původně to hrát neměl, ale herec, kterého jsem chtěl, nebyl na poslední chvíli k mání a táta už text dobře znal. Poprosil jsem ho totiž před natáčením, aby mi s Ondrou pro loutkáře pomocně namluvili dialogy. Udělali jsme si na chalupě na půdě studio Tři deky - pověsili jsme je na trámy, zakázali sekat trávu a bouchat sekyrou a každý den jsme kousek nahráli. Ondra sice býval po půl hodině unavený nebo nešťastný, že neumí číst dost rychle, ale možná právě to, že nakonec zvládl celý text načíst, ho přesvědčilo, že může hrát i načisto.

Má herecký talent, nebo je jeho výkon vaše a tátova práce?

Je určitým způsobem přirozený, a když se po něm nechce příliš mnoho a cítí, že má důvěru, dokáže se tvářit přirozeně. Před kamerou se zlepšoval každým dnem, a tak jsem se pak už tolik nebál. Obavy jsme však měli z postsynchronů, kdy měl znovu namlouvat hlas Kukyho. Prvních pár dní mu ve studiu předehrával jako „předskokan“ zkušený dětský dabér, než Ondra pochopil, že musí trochu hrát, a ne to jen přečíst.

Jaké bylo natáčení s vlastním synem?

Stejně jako s tátou je velkou výhodou důvěra. Rozumíte si, nemusíte si nic moc vysvětlovat, víte, že ten druhý to myslí dobře a dělá, co může. Ve studiu byli s tátou, já jsem na ně mluvil jen přes tlačítko a tam s ním táta trošku blbnul, aby ho to bavilo. Na natáčení to bylo na mně. Byl jsem režisérem a zároveň otcem, který se stará. Aby si nehrál s blbými počítačovými hrami, které mu někdo půjčí, ale se šel raději proběhnout před ateliér, aby se najedl, aby nenastydl. Když je unavený, aby si šel zdřímnout.

Na exteriérech v Ústí nad Labem jsem si trochu sáhl na dno. Nějak mi nedošlo, že se po celém dni natáčení budu muset večer ještě postarat o něj. Dát mu najíst, což je o to těžší, že má bezlepkovou dietu, pak ho odvést do hotelu, přečíst mu kus Batmana, dohlídnout, aby si vyčistil zuby…, a teprve pak si dát pivo. Jak tohle maminky běžně zvládají, to nechápu.

Vaše žena, tedy Ondrova maminka, s vámi jet nechtěla?

Asi by jela, ale já jsem chtěl, abychom si to užili úplně spolu! Když jsme točili noční scénu, v níž vyběhne v pyžamu ven, tak mi u monitoru na klíně pochrupával pod kabátem a vždycky jsem ho vypustil jako ptáče: „Tak pojď, ještě jednou…“ Máme hezký vztah, první dvě děti jsem měl jako hodně mladý a měl jsem pocit, že budou pořád roztomilé. Až časem jsem zjistil, jak to jde strašně rychle. Teprve u třetího dítěte, které jsme si pořídili v době, kdy si jiní lidé už pořizují psa, se všecko dělo s vědomím, že zítra bude zase o něco větší, že to utíká…

Není těm starším líto, že jste je nikdy neobsadil?

Možná je to trochu trápí. Ale devatenáctiletý Franta byl zase u Kukyho celou dobu, dělal videoasistenta i loutkoherce, snad si to tím vynahradil.

Myslíte, že ho to zlákalo, aby se věnoval filmu?

On hodně fotí, ale teď se začal zajímat i o triky, tak uvidíme. Odmalička jim říkám, aby si dělali, co chtějí, třeba prodavače, ale musí je to bavit.

Foto: Profimedia.cz

S manželkou Evou má Jan Svěrák dceru a dva syny.

Vás teď budou bavit loutky víc než živí herci, nebo je Kuky jen úkrok stranou?

Mě loutky bavily dávno - původně jsem chtěl dělat loutkový film a byl jsem i zaměstnaný ve studiu Bratři v triku. A taky jsem si říkal, že si odpočinu od herců. Jenže to jsem si dal! Ty loutky ani nezvednou ruku, aby u toho nemuseli být aspoň dva lidi! Herec se sám aspoň podrbe, ale tady jsme měli víc herců než při natáčení hraného filmu.

Loutky potřebovaly masky, kostýmy, pořád se na nich upravovaly drátky. K tomu tam pořád museli být dva nebo také pět loutkoherců, kteří se motali, zacláněli, lezli do kamery, zakrývali loutky… Takže se teď docela těším, že si zase natočím film s živými herci, kteří budou hrát sami.

Jak se hledá místo pro natáčení animovaného filmu v reálném prostředí?

Jednak to není ani trochu animovaný film - ten se točí po jednotlivých oknech. My jsme točili hraný film s živými herci a s loutkami. Původně jsme ho chtěli dělat úplně jednoduše s kamarády za chalupami, protože každý má svoje místa, která jsou krásná. Ale když jsme tam s kameramanem přišli, zjistili jsme, že se nám to líbí jako houbařům, ale pro film je to málo. Ve filmu musí být v mechovém lese mech nejmechovější, a když tam je lesní potok, musí se koupat v kuželech světla jako v kostele.

Takže jsme hledali. Nakonec je mechový les i potok u Melechova, svícnový smrk jsme našli na internetu a dojeli za ním až k Vyškovu u Brna. Zima se točila na Ještědu a ty nejromantičtější sněhové bambule jsme natočili u děla na sjezdovce. Možná dám někam údaje GPS, aby si tam lidi mohli zajít na výlet.

Foto: ČTK

S rodiči Boženou a Zdeňkem Svěrákovými na udílení Českých lvů.

A bude po mechu a po kráse…

Ono to po filmařích také nezůstane netknuté. Nejtěžší na celém natáčení bylo udržet prostor a na něm ty křehké rostlinky, viditelné jen vleže. Loutkář si tam klidně opře lokty, pak přijde někdo změřit, jak je to daleko od kamery, pak tam šlápne osvětlovač. Myslím, že většinu natáčecího času jsem jen křičel „Dávejte bacha, kam šlapete!“

Proč se medvídek jmenuje Kuky - po vaší oblíbené hračce?

Ne, já jsem se dokonce ptal našich, jestli jsem měl nějakého oblíbeného plyšáka, protože si pamatuji jen angličáky po kapsách a hliněné vojáčky. Táta si vzpomněl jen na maňáska. Opičku, která byla hrozně olezlá, jak jsem ji žmoulal, ale jak se jmenovala, neví. Kukyho má dcera naší produkční Moniky Šplíchalové. Monika nám vyprávěla, jak ho zapomněli na chalupě a holka šílela tak, že pak koupili pět stejných, aby byl všude aspoň jeden. Mně se to zdálo jako dobré jméno. Má velké oči, kouká, pozoruje…

On a jeho kamarádka z Ondrovy postele Bublina jsou roztomilí, ale ostatní postavy ani ne…

Je to přece divočina. Kuky a Bublina jsou civilizační mazlíci, ale ostatní jsou z lesa, tam žádná roztomilost nepatří.

Ještě by mě zajímalo, proč jsou Kukyho pronásledovatelé záporáci. Uklízejí přece les.

Napsal jsem podle scénáře knížku a tam je to vysvětlené takto: „Je na místě připomenout, že tyhle lesní bytosti jsou vlastně divoši a uvažují jinak než my, civilizovaní lidé. Oni například nechápou, proč by se stará láhev nemohla válet v lese. Že nevznikla tlakem, růstem nebo letitým usazováním, ale narychlo v naší továrně, to je jim fuk, vůbec to nerozlišují.

My o takových věcech říkáme, že do přírody nepatří. Ale tihle místní by vám řekli: kam jinam by patřily? Vždyť jsou ze stejných atomů a piditronů matičky Země jako všechno ostatní tady kolem. Naši potřebu tyhle nepatřičné věci svážet na hromadu, aby bylo jako uklizeno, by lesní bytosti prostě považovaly za pošetilou.“ To je náš lidský pohled na ekologii: chceme mít uklizeno, ale vlastně to jen přemístíme na jinou hromadu, kde to hnije dál.

Foto: ČTK

S Alicí Nellis triumfovali na Českých lvech: film Tajnosti, které ona režírovala a on produkoval, se stal nejlepším filmem roku 2007.

Knížka vyjde zároveň s filmem a vypadá nádherně.

Mám velkou radost, že je v ní tolik ilustrací. Nakreslil je Jakub Dvorský, který je výtvarníkem filmu. Dělá počítačové hry, třeba Samorost a Machinárium, které jsou tak slavné po světě, že na trailer Kukyho klikají Američané víc než Češi a těší se na film.

Jakub kreslí rovnou v počítači a opravdovou tužku prý nedržel pěkně dlouho v ruce. Ale pustil se do toho a dokázal, aby na každé stránce byl alespoň pidiobrázek. Protože každý rodič, který někdy četl dětem pohádku, ví, že je nutné, aby děti měly na co koukat a neotáčely mu stránky pod rukama.

Jaké filmy jste měl v dětství nejradši vy?

Pojarovy Potkali se u Kolína. Je v nich naprosté potvrzení toho, jak dítě myslí: když si hraje na letadlo, tak opravdu v tom letadle je, přestože rodiče volají Pojď jíst. Když si Pojarovi medvědi na něco hrají, tak se tím opravdu stanou. A taky mě bavilo Krtkovo autíčko - jak si ho natáhl na klíček a jel do města.

V Kukym taky jede autíčko do města…

To člověk čerpá, aniž si to uvědomuje. Například v Akumulátorovi 1 lezou šneci přes silnici, hrdinové se jim jen tak tak vyhnou, a ti šneci za nimi otočí hlavy. Myslel jsem, jak jsem chytrý. A loni jsem v Karlových Varech viděl Pojarovu přehlídku a na ní filmeček, kde jel motocyklista, minul šneka a ten šnek se za ním otočil. Ptal jsem se sám sebe, jestli jsem ten film viděl třeba na FAMU - asi jo… Ale myslím, že co je dobré, to se má opakovat.

Pár týdnů po premiéře bude Kuky soutěžit na karlovarském festivalu, kde jste před léty vyhrál s Jízdou. Těšíte se?

Těším. Léta jsem stejně jako řada jiných českých filmařů usiloval o největší světové festivaly, ale tam naše filmy neberou. Na Berlinale dokonce odmítli Obecnou školu, a když pak byla nominovaná na Oscara, volali a ptali se, proč jsme jim ji nenabídli. Dneska už jim vůbec filmy neposílám. Zato v Karlových Varech o nás vždycky stáli. Já jsem kdysi dělal pyšného, a teď jsem rád, že Kukyho vzali.

Plánujete ještě natočit film s tátou?

Já bych rád, ale on se pustil do psaní povídek a zalíbilo se mu to. Má to za pár týdnů hotové, kdežto scénář je nejmíň rok práce a pak mu ho ještě nějakej blbej režisér hodí na hlavu a musí přepisovat… Ale o něčem jsme mluvili, tak to možná napíše.

Kuky se vrací není animovaný film, ale živí herci tam moc prostoru nemají - kam ho tedy zařadíme? Viděl jste vůbec už takový druh filmu?

Neviděl, a dokonce se nějakou dobu zdálo, že to ani nebude možné.

Co říkáte na vlnu 3D filmů - líbí se vám?

Viděl jsem jen asi dva. Vypadá to hezky, ale protože nosím brýle, obtěžuje mě nasazovat si ještě jedny. Jsem zvědavý, jestli to za deset let vymizí jako móda, nebo půjde technologie dál tím směrem. Je to samozřejmě reakce na to, jak dokonalé jsou televize. Film hledá, co může nabídnout divákům, aby přišli do kina. Mě za mlada také zajímala spíš forma, ale teď je pro mě důležitější příběh.

Máte nějaký pod palcem?

Ano, po třinácti letech jsme s Erikem Abrahamem sehnali práva na jednu knížku, podle které bych chtěl zkusit film v angličtině. Nebudu ale zatím prozrazovat, co to je.

S přízní porot i diváků

V roce 1989 získal studentského Oscara za film Ropáci.

Jen o tři roky později byl za Obecnou školu nominován už na „dospělého“ Oscara a v jedenatřiceti ho za Kolju dostal.

Ve spoustě dalších cen za tyto i další filmy se v devadesátých letech hezky vyjímá Křišťálový glóbus z festivalu v Karlových Varech za Jízdu nebo vítězství Akumulátoru 1 na festivalu fantasy filmů v Bruselu.

Českých lvů mají Svěrákovy filmy nepočítaně včetně producentského za loňské Tajnosti Alice Nellis. A mají i neutuchající přízeň diváků: Tmavomodrému světu z roku 2001 důvěřovali natolik, že je dodnes mezi českými filmy první v žebříčku návštěvnosti startovních víkendů.

Předposlední Vratné lahve dostaly cenu diváků deníku Právo v Karlových Varech, vyhrály tři České lvy, staly se nejúspěšnějším filmem roku 2007 a přišlo na ně 1 200 000 diváků.

Kuky se vrací měl premiéru 20. května.

Reklama

Související témata:

Související články

Ilona Csáková: Byla jsem tak naivní

Ačkoli se v šoubyznysu pohybuje od svých sedmnácti let, zdá se, že si ještě nezvykla na to, když ji lidé okukují. I v kavárně si devětatřicetiletá Ilona...

Výběr článků

Načítám