Článek
„Jako fotograf celebrit se necítím, fotím i rodiny, děti, psy, fotím každého, kdo si mě objedná,“ brání se 46letý fotograf, u kterého si nechali dělat portréty dva poslední čeští prezidenti a snad všichni, kdo v českém showbyznysu něco znamenají: od Karla Gotta a Lucie Bílé po Jiřinu Bohdalovou. S tou ho pojí dlouholeté přátelství. A blesky její pověstné výbušnosti se prý na něho nikdy nesnesly.
„Jiřinka nesnáší neprofesionalitu, když někdo neví, co má dělat, a maří její vzácný čas, to ji vytočí. Mně se navíc líbí, když řve. Přijde mi to roztomilé.“
Hýčkanou kapitolou jeho tvorby jsou sportovci, mezi nimiž má hodně kamarádů – namátkou Antonína Panenku, Dominika Haška, Kateřinu Neumannovou, Gábinu Soukalovou, Tomáše Vernera.
„Jsou pohodoví, pracovití. Musejí na sobě pořád makat, na rozdíl od lidí ze showbyznysu nejsou tak rozjívení, a hlavně jsou věrnější jako kamarádi. U lidí ze showbyznysu to bývá kam vítr, tam plášť.“
V pravý čas na pravém místě
Sám byl zapáleným fotbalistou, hrál dorosteneckou ligu za Bohemians, vršovický klub, pro který bije jeho srdce dodnes.
„Jako kluk jsem třeba po zápasu hodinu čekal před kabinou, abych získal podpis Tondy Panenky,“ vzpomíná. A protože ho fotbal zajímal víc než škola, což se projevilo na prospěchu, šel do učení – na fotografa.
Na výpravě do Amazonie vyfotil rybáře a cestovatele Jakuba Vágnera s jeho přítelkyní Eliškou Bučkovou a obří arapaimou, největší sladkovodní rybou.
Bavilo ho to, a ještě mu přálo štěstí: jako začínající fotograf se hned po revoluci zaměřil na focení módy a módních přehlídek. „Přicházely nové značky, byl o to velký zájem a moc lidí to nedělalo. Tenkrát stáli u mola tak tři fotografové, dneska jich tam je aspoň desetkrát tolik,“ připomíná a dodává, že prosadit se v dnešní době je o mnoho těžší.
„Fotografů je dneska hrozně moc, dělají pod cenou, takže si nevydělají na dobrý ateliér, dobrá světla, dobré foťáky. A bohatý klient nebo celebrita k takovému fotografovi nepůjdou, chtějí kvalitu. Na tu je potřeba aspoň milión.“
Takové starosti už Jakub Ludvík nemá. Novou techniku kupuje průběžně: „Mám asi padesát fotoaparátů, je mi líto je prodávat, protože jejich cena je po půl roce poloviční. Nechávám si je jako koně ve stáji.“
Když začínal, digitální fotografie byla ještě sci-fi. „Fotil jsem na kinofilm, ručně mi to zpracovával pan Čejka. Vývojka, ustalovač, sušička, leštička… Občas tak ještě fotím na černobílý materiál. Dělal jsem tak třeba před časem portrét Karla Gotta. Dneska je ale kvalita zpracování digitálu tak vysoká, že to prakticky není poznat.“
Další účastnice výpravy herečka Ivana Jirešová v indiánské sukénce a štítem proti otráveným šípům.
Tajemství úspěchu
„Světla jsou moje silná stránka a lidé vědí, že ode mě nasvícená fotka bude jiná než od jiných fotografů. Plus kompozice. To jsou komponenty, na základě kterých je fotograf vyhledávaný a taky drahý,“ odhaluje tajemství svého úspěchu.
Na žádného umělce si ale nehraje: „O tom, jak budou vypadat, si ti lidé rozhodují sami. Jde přece o jejich propagaci. Já to akorát dokreslím podle jejich představ, a pokud si to přejí, nabídnu jim svoji vizi. Rozhodně jim ji nevnucuji ani nevymlouvám tu jejich. To bych si připadal jako hospodský, který se s hostem, jenž si poručí do whisky led, začne hádat, že se to tak nepije. To by si ji podruhé dal někde jinde.“
Přestože lidé na jeho portrétech vypadají vždy dobře a mladší, tvrdí, že retuš pouští do svých fotek minimálně: „Nasvěcuji tak, že té retuše není tolik třeba. Řeším to světly. Nejhorší jsou fotografové, kteří neumějí svítit a pak fotku vymydlí tak, že ten člověk vypadá jako z plastelíny. Světla a kompozice, to je to hlavní.“
Snímek Dominika Haška s jeho psem vznikl náhodou, když přišel do ateliéru za kamarády z hardrockové kapely Citron, kterou zrovna Jakub fotil.
Ten se šátkem
„Mým záměrem je lidi co nejvíc uvolnit, otevřít. Aby ztratili masky a vyšel z toho jejich čistý portrét,“ říká vyhledávaný fotograf a pochvaluje si, že se mu to podařilo i u osobností, jako jsou Libuše Šafránková nebo Viktor Preiss.
„Trvalo dlouho, než jsme se domluvili na termínu, když pak ale viděli, že vím, co dělám, že jen tak necvakám, úžasně spolupracovali. Libuška se fantasticky rozesmála. Viktor si třeba vzal při focení na hlavu můj šátek.“
Na otázku, jak se šátek na hlavě stal jeho vizitkou, má lakonickou odpověď: „Kvůli prachům. Jednou pršelo a dal jsem na hlavu šátek. Když nás na přehlídce stálo pod molem několik, volali mně pak lidi, jestli jsem ten s šátkem. Tenkrát bylo hodně lidí, kteří byli ochotni dát neskutečné peníze za fotku s celebritou. Když viděli, jak je fotím, snažili se mě zkontaktovat. Teď šátek nosím i proto, aby nebylo vidět, že nemám vlasy.“
Není divu, že se stal oblíbeným dárkem: několik jich má třeba od Petra Hapky, jeden historicky cenný dostal od Květy Fialové. „Filip Renč mi nedávno volal z Thajska, v jaké barvě bych chtěl šátek. Přivezl mi tři,“ uvádí dalšího dárce.
„Taky je na cestách vyměňuju, tenhle mám třeba z Pobřeží slonoviny.“
To, že i padesátnice může nafotit krásné akty, dosvědčí šansoniérka Renata Drösslerová.
Modelka a úspěšná účastnice několika soutěží krásy 24letá Karolína Ludvíková pózovala pro letošní kalendář na Floridě.
Akty pro každého
Jakub Ludvík zdaleka nefotí jen ve svém ateliéru, za prací jezdí po celém světě. Nejlukrativnější zakázky dostává z emirátů, kde fotí šejchy s jejich rodinami. „Je tam vždycky několik manželek a desítky dětí. Dopředu tam posílám tým, který všechno připraví. Já je jen poskládám, vyfotím a odjedu,“ vysvětluje. „Ženy mají při focení odhalený obličej, aby se vědělo, která to je. Nesmí na ně nikdo sáhnout. Takže jim ukazuju, jak se natočit, jak položit ruku.“
Docela jiného ražení bylo na sklonku loňského roku focení v Amazonii, kam se vypravil s rybářem dobrodruhem Jakubem Vágnerem a několika modelkami. Takže po pás v bahně, kdy ani nechtěl vědět, co ho kouše do nohou, fotil ryby i krásná ženská těla.
Akty ostatně tvoří nezanedbatelnou část jeho tvorby a je známo, že se od něho bez oděvu nechaly vyfotit i herečky, u nichž by to málokdo předpokládal: Tereza Kostková, Martha Issová, Táňa Vilhelmová. „Je to vždycky lukrativní zakázka, žádná to nedělá zadarmo,“ objasňuje okolnosti. „Vymyslíme vždycky strategii fotky, aby jim to vyhovovalo, není problém se domluvit.“
Akty považuje za přirozenou součást svojí práce, nikoli však převažující. „Je mi jedno, jestli fotím portrét nebo akt,“ prohlašuje. „Je to stejná práce a otázka světla a kompozice,“ dodává a tvrdí, že hezký akt dokáže nafotit kterékoli ženě: „To je povinnost, aby zákaznice byla spokojená.“
O tom, že spokojené bývají, svědčí skutečnost, že fotí akty ženám mezi padesáti a šedesáti, které jimi pak třeba obdarovávají svého partnera. „Když je takový akt černobílý, dobře nasvícený, dopadne vždycky dobře,“ poznamenává dosud svobodný a bezdětný fotograf, který prý dosud nepotkal tu pravou.
„Tedy objevila se jich spousta, ale vždycky to skončilo. Nepotkal jsem nikoho, s kým bych chtěl rodinu,“ upřesňuje.
Žádný nesplněný fotografický sen nemá. Je pyšný na to, že stačil vyfotit mnoho osobností, které už mezi námi nejsou: Svatopluka Beneše, Stellu Zázvorkovou, Zitu Kabátovou, Tomáše Baťu, Karla Svobodu. „Takoví se už nerodí. Teď mívám pocit, že už potkávám jen šašky.“