František Burian: Král plastické chirurgie

Pacientovi zůstal po dlouhodobém léčení „kosmeticky odpudivý“ defekt středu obličeje – huhňal a dělalo mu potíže vůbec se najíst. Potřeboval další chirurgickou péči. Zakladatel plastické chirurgie Burian usiloval o zájem ostatních lékařů ze zřejmých důvodů.

Potřeboval pro svou mravenčí práci doslova „střechu nad hlavou“. Byla to svízelná situace – stvořil sice nový medicínský obor, ale chybělo mu finanční a lékařské zázemí, klinika věnovaná přímo jeho specializaci. Jeho prezentace znetvořeného invalidy velmi zaujala profesora MUDr. Rudolfa Jedličku (1869–1926). Ten o znetvoření věděl své.

V diskusi po Burianově ukázce postiženého prohlásil: „Dlužno uznati, že je úspěch plastických operací, které kol. Burian v tomto tak těžkém případě provedl, se zřením na rozsáhlost a velikost defektů dokonalý a esthetičností výsledku přímo skvělý. Kol. Burian překvapil nás již loňského roku svými obdivuhodnými úspěchy při četných jiných defektech rázu právě demonstrovaného.

Mezi hojnými případy obličejových plastik po těžkých zraněních válečných, které jsem měl příležitost průběhem válečných i poválečných let na různých místech pozorovati, neviděl jsem – vlastní případy nevyjímaje – výsledky tak dokonalé a myslím, že kol. Burian překonal tím úspěchy slavných světových mistrů v chirurgii plastické.“

Rudolf Jedlička založil roku 1913 Jedličkův ústav pro „zmrzačelé děti“. Řídil se heslem německého lékaře Alberta Hoffy „poskytnout mrzáčkovi přiměřenou výchovu“. V jeho ústavu fungovala ortopedická klinika, ústav zabezpečující základní vzdělání i výchovu a dílny. V nich vyráběli chovanci ortopedické protézy a vůbec protetické pomůcky pro veřejnost.

Měl soucit s handicapovanými, a proto nabídl Františku Burianovi v roce 1925, aby se jeho nový ústav stal součástí jeho vlastního.

Instituce se měla věnovat „léčení pacientů stižených vadami a defekty obličejovými všeho druhu, úplnou nebo částečnou ztrátou nosu, rtů, tváří a očních víček, ušních boltců, příp. jizvami po poraněních atd., a konečně stižených obrnou nervů obličejových“.

Vyřízení žádosti za povolení oddělení plastické chirurgie přišlo až v roce 1928 ze zdravotního referátu Magistrátu hl. m. Prahy. Úředníci si dali načas. Chirurgické kvality Františka Buriana Jedlička dobře znal.

Koncem dubna 1917 poslali konziliárnímu chirurgovi VII. armádního sboru v Temešváru Františku Burianovi rumunského sedmdesátiletého sedláka. Rakovina kůže mu úplně rozežrala nos. Lékař mu vymodeloval nový z jeho vlastní kůže. Krásně se zhojil, bez nejmenšího odumření tkáně. Burian vše lakonicky komentoval: „Měl nádor na nose už několik let, ale teď se chce ženit, a tak si přišel pro nový.“

Byla to pro něj jen jedna z mnoha operací. František Burian vytvořil mnoho nových operačních postupů k nápravě vrozených vad, následků úrazů a v léčbě popálenin.

Snažil se pracovat co nejméně zraňující chirurgickou technikou, aby se pacient mohl vrátit do normálního života.

Své zkušenosti získával přímo při práci s raněnými ve válkách a stal se zakladatelem československé plastické chirurgie. K tomu vedla dlouhá cesta (působení Františka Buriana v čase válek popsali Václav Smrčka a Vlasta Mádlová v knize Válečný chirurg František Burian a zrození české plastické chirurgie, Karolinum 2015).

František Burian se narodil 17. září 1881 na Malé Straně ve služebnickém křídle Nostického paláce na Kampě, kde jeho tatínek pracoval jako komorník. Nadaný a optimistický chlapec se po absolvování malostranského gymnázia zapsal v roce 1900 na pražskou lékařskou fakultu, kde si přivydělával kondicemi.

Právě v té době ho stihl celoživotní handicap – začal ztrácet sluch. Napsal o tom: „V nedělním parném odpoledni jsem šel na venkově s kamarádem do vzdálené vesnice na pouť. Kamarád najednou hlásí, že začali hrát. Zastavil jsem se, ale nic jsem neslyšel.“

Jeho nedoslýchavost se prohlubovala a budila v něm zoufalství: „Zakaloval se mi mozek, poplašné elektrické zvonky v něm třeštily, vzdalování se od známých a přátel, hanba a stud, zoufalá snaha, aby se mi nesmáli.“

Právě proto měl cit pro utrpení a soužení druhých. Profesor a psychiatr Vladimír Vondráček v jeho neduhu neštěstí nespatřoval: „Část Burianova života značně ztížila těžká nedoslýchavost, pak však přišla naslouchátka, která jeho vadu téměř úplně vykompensovala, takže poslouchal přednášky, debatoval a mohl se účastnit i hovoru ve skupině několika lidí.“

Přes fyzické strádání ve studiu Burian nadějně pokračoval a vedlo se mu i v osobním životě.

V roce 1906 promoval na lékařské fakultě a stal se placeným asistentem v Ústavu patologické anatomie. Právě tam se v roce 1907 seznámil se studentkou Annou Lankašovou, pozdější gynekoložkou. O tři roky později si ji vzal a měli spolu dvě děti – Romana a Olgu, pozdější lékařku Olgu Kláskovou.

S plastickou chirurgií se Burian poprvé setkal na chirurgické klinice profesora Otokara Kukuly, kde působil od roku 1908 jako demonstrátor a profesorův asistent. Studoval rozštěpy pater i operace nosu.

Cenné operatérské zkušenosti získal později po roce 1912, kdy odjel do balkánských válek jako asistent dobrovolné lékařské expedice docenta Stanislava Tobiáška, jejímž úkolem bylo pomáhat válečným raněným. Jeho práce začala v Bělehradě a pokračovala v Sofii – tam jej delegovali jako vedoucího české chirurgické skupiny.

Tamní poměry se ukázaly jako tristní. Situaci Burianovi ulehčoval alespoň fakt, že mu na Balkáně pomáhala žena Anna.

Ta psala na jaře 1913 domů rodičům: „Ranění leželi předtím někde, kde bylo vlhko a plno myší, a jednou jsme našli mrtvou pod obvazem. Fáče jsou po několikadenní cestě prosáklé hnisem.“

Stejně se vyjádřil i její manžel: „Zde téměř všechno hrozně hnisá, samé odumřelé tkáně.“

První ošetření na bitevním poli totiž často probíhalo nedbale, někdy chyběla první pomoc, těžce ranění se mísili s raněnými lehce. Mnoho z nich umíralo už cestou do zdravotnického zařízení, při transportu.

František Burian se osvědčil jako všestranný lékař. Jeho malá postava se míhala všude. Prováděl plastické operace, vyjímal z těla projektily, amputoval, nejvíc po puškových poraněních. Denně. Přitom výborně kreslil a své případy si tak dokumentoval.

Manželka otěhotněla a vrátila se do Prahy. Syn Roman se narodil v únoru 1914. Po ukončení balkánských válek se také František vrátil domů a zařídil si soukromou praxi jako lékař-chirurg. Za necelý rok jej povolali do další války, zvané Velká, tentokrát mnohem hroznější.

„V průběhu první světové války bojování v zákopech mělo za následek, že se značně zvětšil podíl poranění lebky a obličeje. To vše komplikovaly zlomeniny čelistí, způsobené z velké části úlomky granátů a min. Tato obličejová poranění se hojila těžkými zmrzačeními, ztrátou obličejových částí a deformujícími jizvami,“ popisoval František Burian válečná zranění, s nimiž se setkával.

Pacienti kvůli nim propadali depresím a často skončili v úplné invaliditě. Buriana povolali k vojsku už v srpnu 1914 a na rok a půl se stal šéfchirurgem záložní nemocnice č. 2 v pražském Rudolfinu.

I tam stále experimentoval a zkoušel nové způsoby léčby. Zavedl rehabilitaci nemocných, čímž předběhl svou dobu o téměř sto let. Spolupracoval také s c. k. umělecko-průmyslovou školou v Praze, kde mohl pacienty zaměstnat v dílnách.

Pobyt v Praze netrval dlouho. Už v květnu 1916 Františka přemístili jako šéflékaře k posádkové nemocnici do Temešváru v tehdejších Uhrách (dnešní Rumunsko), kde zůstal do konce války. Byla to zatím jeho nejtěžší životní zkouška.

„Vlídný osud vybavil Buriana velkou manuální zručností, měl ,zlaté ruce‘. Byl chirurgický kutil, kdybychom to chtěli srovnat s řemeslem, tedy chirurgický hodinář,“ popisoval Burianovy schopnosti profesor Vondráček.

V Temešváru operoval František i čtyřikrát denně. Kromě plastik podvazoval krkavice, prováděl amputace, léčil sepse, napravoval zlomeniny a roztříštěné kosti, vyjímal šrapnely, odstraňoval nádory. A to kvůli malé postavě musel při operacích stát na prkně položeném na dvou polenech!

Věnoval se i svým privátním případům. Například v srpnu 1916 k němu přivezl plukovní lékař malého synovce, kterého kopl kůň. Burian si nad ním povzdechl: „Tolik mi ho bylo líto, byl při plném vědomí a pořád plakal a volal, aby u něj zůstal strýc Joši. Asi šestiletý hezký hoch a má jako korunu velkou díru do hlavy.“ Chlapce vyléčil.

Občas mu ujely z přepracování nervy. To pak házel peánem (chirurgickou cévní svorkou), kopal při operaci a nadával. Své stavy komentoval: „To jsem to dopracoval.“

Nebylo divu, při své vytíženosti ještě studoval a demonstroval plastické zákroky – například rekonstrukci omrzlého chodidla či roztříštěné brady. O jedné takové plastice si stručně zapsal: „Byla to docela sochařská práce.“

Vedle válečných poranění k němu vozili i spoustu pokusů o sebevraždu – vojáci si vstřikovali pod kůži nejen petrolej, ale i moč a hnojůvku a polykali nejrůznější předměty, například šňůrky do bot.

A nejvíc jej tížila skutečnost, že nemohl pomoci s válečnými těžkostmi své rodině v Praze a až na krátké dovolené své blízké vůbec neviděl. Na každý dopis od Anny se proto třásl nedočkavostí. Neměla to lehké.

„Miluji tě! Miluji tě! Když jsem byla tak sama v koncertě, vzpomínám, jak jsi na mne čekával, a myslívám si, jak jsem šťastna, že tolik lásky jsem v životě zažila,“ psala Anna svému muži v lednu 1918. Manželé Burianovi měli krásný vztah, i když za války museli své starosti řešit sami.

Anna pracovala ve své gynekologické ordinaci, starala se o Romana a Olgu, sháněla potraviny a otop, zařizovala stěhování do nového bytu. Často se cítila vyčerpaná a propadala depresím. Františka o všem informovala a on se jí snažil pomoci, jak mohl. Posílal jí pravidelně potraviny po vojácích, kteří jeli do Prahy – sádlo, vejce, uzené, mouku, cukr, marmeládu.

Velmi jej rozzlobilo, když neznámí zloději vykradli v březnu roku 1918 kufr s proviantem, který manželce poslal: „Mám naprosto zničenou náladu. Kdy se mi zase podaří něco k Vám provézt?“ Nakonec mu proviantní sluha vyrobil pro potraviny speciální krabici, vylitou sádrou a naplněnou lyzolem – balíčky v ní oblepil Burian černou moukou. Tu už nikdo nezcizil. František také Anně radil, jak se má chovat, čemu se věnovat, a velmi se zajímal o zdraví a prospívání dětí.

„A už za šest dní budeš mít svátek! Já už nemám ty vlasy, které se ti tolik líbily, a nic neslyším a ty prokvétáš silně a kolem nás je ta strašlivá doba. Buďte přesto veselí o svátku!“ psal František Anně v červenci 1916. Doporučoval jí, aby se vzdělávala v oboru, nepropadala „svým náladám“ a cvičila. Bál se, aby netloustla.

Několikrát totiž operoval vyžrané klienty z lepších kruhů a „topil se v tuku“. A „když je nějaká operace nutná, je všecko u tlustých nekonečně horší než u hubených“.

Nejvíc strádal Burian odloučením. I každé delší čekání na Annin dopis se pro něj „stalo docela psychózou. Tedy, Ando zlatá, se na mne nezlob, jsem-li netrpělivým“. Vysvobození z osamělosti pro něj znamenal odjezd z Temešváru v listopadu roku 1918 a návrat do nové Československé republiky. Skončila jedna etapa jeho života a nová, důležitá začínala.

Začal pracovat ve vojenské záložní nemocnici na Hradčanech – právě tam provedl i dvě operace srdce. Vyzýval také stomatology ke spolupráci s plastickým chirurgem v obličejové oblasti.

V listopadu 1921 získal pro plastickou chirurgii prostory u Československého červeného kříže v Žitné ulici.

Východiskem se ale pro něj stalo zmíněné jednání s Rudolfem Jedličkou. Mělo i svá úskalí – především finanční, protože Jedličkův ústav patřil k nestátním spolkovým zařízením, a proto musel každoročně žádat o dotace.

Přes opožděná povolení se Ústav plastické chirurgie otevřel pro své klienty už v roce 1925. Měl 25 lůžek. Řešení se ovšem neprokázalo jako trvalé. Profesor Jedlička zemřel v roce 1926 a s jeho dvěma nástupci měl Burian problémy osobní i finanční.

Všem zúčastněným se ulevilo, když se Burian i se svou klinikou odstěhoval do Státní nemocnice na Vinohradech na nově zřízené pracoviště. Působil tam jako přednosta.

V roce 1948 se jeho pracoviště přeměnilo na univerzitní Kliniku plastické chirurgie, v níž v roce 1953 vzniklo první oddělení popálenin v Československu.

V říjnu 1955 jmenovali Buriana akademikem. Zemřel 15. října 1965. Plastická chirurgie se nadále slibně rozvíjela.