V irských domovech pro svobodné matky zemřelo 9000 dětí. Našel se i masový hrob

Temná, obtížná a hanebná etapa irských dějin. Tak označil irský premiér Micheál Martin dobu domovů pro svobodné matky a jejich děti (nazývají se Mother and Baby Homes a jsou odlišné od nechvalně proslulých Magdaleniných prádelen, kde ženy trpěly velice podobně) poté, co byla v úterý zveřejněna oficiální vyšetřovací zpráva, která zkoumala činnost 18 domovů od roku 1922 až roku 1998, kdy byla jejich činnost ukončena.

To, co se v těchto domovech zřizovaných církvemi nebo místními úřady odehrávalo, bylo veřejným tajemstvím. V roce 2012 se například ukázalo, že zhruba 1000 dětí bylo z domova v Tuamu, který provozovaly řádové sestry Bon Secour (Dobré pomoci) v letech 1925 až 1961, odesláno k nelegální adopci v USA bez svolení jejich matek.

Domov pro svobodné matky v Tuamu

Anna Corriganová a místní historička Catherine Corelessová upozornily na masový hrob, kam bylo pohřbeno bezmála 800 dětí či nenarozených plodů. Nejčastější příčina úmrtí byla podle zpráv podvýživa, infekční choroby a genetická postižení. Podle pozdějšího forenzního vyšetřování těla patřila plodům starým 35 týdnů a dětem různého věku do tří let.

Právě hrůzný objev v Tuamu zapříčinil vznik vyšetřovací komise, jejíž výsledky byly po pěti letech nyní zveřejněny. Je to mrazivé čtení. Ukazuje totiž, že domov v Tuamu byl sice nejhorším, ale rozhodně ne ojedinělým případem.

Osmnácti domovy prošlo za 76 let jejich existence na 56 tisíc žen a dívek a narodilo se zde zhruba 57 tisíc dětí. Na 9000 z nich v domovech i zemřelo. Zhruba 15procentní úmrtnost několikanásobně převyšuje dětskou úmrtnost kdekoliv jinde v Irsku. V letech 1945 a 1946 byla dětská úmrtnost dokonce dvojnásobná oproti národnímu průměru.

Margaret O'Connorová, jedna z žen, jejíž dítě zemřelo v Tuamu a bylo pohozeno do masového hrobu.

„V letech před rokem 1960 domovy nezachraňovaly životy ‚nelegitimních‘ dětí. Ve skutečnosti razantně snižovaly jejich šance na přežití,“ stojí ve zprávě. Za úmrtími stála prachbídná výživa těhotných matek, nedostatek prenatální péče a mizerné hygienické podmínky v domovech, které umožňovaly řádění infekčních chorob.

Řada matek své dítě zanechala v domově. Pokud nezemřelo, bylo posláno do sirotčince, internátní školy nebo adoptováno. Vyšetřovací komise uvedla, že nenašla málo důkazů o vynucené adopci, i když uznává, že mnoho matek na výběr příliš nemělo.

Osmačtyřicetiletá Catherine Coffey O'Brienová vyrostla v sirotčinci. „V 16 jsem otěhotněla, což bylo to nejhorší, co se vám v tehdejší irské společnosti mohlo stát,“ svěřila se O'Brienová ve své zpovědi deníku Daily Mail.

Po roztržce s otcem dítěte jí sociální pracovnice doporučila jeden z domovů pro svobodné matky v Blackrocku. „Řekli mi, že budu žít nezávisle, budu mít svůj vlastní byt a budu moci dostudovat. Když jsem viděla jeptišku, která mě přijala vyzvednout, došlo mi, že mě podvedli,“ uvedla žena.

Dětská botička nalezená v masovém hrobě v Tuamu

Když dorazila do domova, jeptišky jí změnili jméno na Jane. „Mysleli si, že mi udělali laskavost, když mi sebrali identitu,“ uvedla O’Brienová. V domově nesměla Catherine téměř mluvit s ostatními ženami a nesměla, stejně jako ostatní, prozradit své pravé jméno.

Těhotnou Catherine čekala tvrdá práce spočívající většinou v uklízení, praní a dohledu na již narozené děti. „Jídlo bylo příšerné, některým těhotným dívkám začaly vypadávat zuby kvůli nedostatku vápníku,“ uvedla O’Brienová.

Psychické týrání ze strany jeptišek však bylo horší než cokoliv jiného. „Koukali na nás jako na prostitutky. I na jedenáctileté holky, které byly jasně znásilněny. Nezapomínaly nám připomínat, že jsme bezcenné,“ uvedla Catherine.

Jedna z jeptišek ji připravila na to, co jí po porodu čeká. „Když budeš mít syna, nebudeme mít problém. Máme řadu rodin, které na něj čekají. Když ale budeš mít děvče, tak problém máme a nejspíš skončí v sirotčinci jako ty,“ řekla vyděšené těhotné Catherine jeptiška.

Catherine Coffey O'Brienová

Catherine patřila těm šťastnějším. Podařilo se jí z domova utéct a vyhledat matku otce svého dítěte. Žena si ani na okamžik nepřipustila, že by o vnouče mohla přijít a donutila svého syna, aby se k celé situaci postavil jako chlap a Catherine si vzal. Jeptiškám se podařilo Catherine vypátrat, jelikož však byla zasnoubená, neměly důvod ji vzít zpátky do domova.

„Stále cítím vinu za to, že se mi podařilo uprchnout, když řada dalších takové štěstí neměla a někteří tam i zemřeli,“ uvedla Catherine. Po zveřejnění závěrečné vyšetřovací zprávy by mohla cítit zadostiučinění, chce však další odpovědi.

Otázka je, jestli se jí a dalším ženám podobné odpovědi odstane. Za irský stát se už omluvil premiér Martin. Lítost vyjádřil i irský arcibiskup v Armaghu a hlava irské katolické církve Eamon Martin (jedná se pouze o shodu jmen s irským premiérem). Uznal, že katolická církev byla součástí kultury, která ženy diskriminovala a na svobodné matky pohlížela jako na podřadné.

„Za to a za dlouhotrvající utrpení a emocionální škody z toho vzniklé se z celého srdce omlouvám přeživším a všem těm, kteří si tímto museli projít,“ uvedl arcibiskup.

„Zpráva komise pomáhá vhrnout světlo na to, co bylo po mnoho let temnou částí naší sdílené historie, a odhaluje kulturu izolace, tajností a sociální ostrakizace, kterým čelily svobodné matky a jejich děti v této zemi,“ dodal.

Právě onu kulturu zpráva zdůrazňuje a připomíná, že nelze vinit pouze irský stát a katolickou církev. Většinu odpovědnosti za existenci krutých domovů lze podle ní připsat otcům dětí a rodinám svobodných matek. Mnoho domovů totiž podle zprávy poskytlo střechu (i když krutou) nad hlavou těm, kterých se rodiny zřekly.

Právě tato část zprávy ženy, které komisi poskytly cenná a bolestivá svědectví, rozzuřila. Tvrdí, že cílem je zbavit zodpovědnost klíčové instituce. Stát i církev věděly, co se v domovech děje a měly dostatek indicií na to, aby během oněch téměř osmi desítek let zakročily. To se však nestalo.

Premiér tak ve středu musel opět veřejnost ujistit, že nijak nezpochybňuje roli státu a církve. „Mé poznámky a prohlášení nijak jejich roli nezlehčily,“ uvedl Martin.

„Mluvil jsem o perverzním morálním řádu přehlíženém církví, která je za to z mého pohledu zodpovědná kvůli svému postoji vůči sexualitě. To je příčina posílání žen do domovů pro svobodné matky,“ sdělil premiér. „A stejně tak věřím, že i stát tady jasně selhal,“ dodal. Závěrečná zpráva komise tak snad tečkou za temnou kapitolou irských dějin nebude.