Článek
Již při vstupu první rozhlédnutí po stěnách prozradilo, že tentokrát smutno nebude. Úvodní slovo bratra autora pak na vernisáži vtipnou formou uvedlo zakomponované příběhy do kreseb a průběh života Jana Firsta. Podmanivé melodie 20. století v podání Zdeňka Černého zvukově dokreslily atmosféru těchto situací včetně chuťově bohaté nabídky občerstvení.
Tak se záhy na tvářích všech rozhostil spokojený úsměv, starosti byly zapomenuty, mračení a smutnění zakázáno. Však nad hlavami účastníků se odvíjelo šestnáct příběhů z denního života s nadsázkou a humorem, kdy lze tímto způsobem zlé obrátit v dobré.
O tom svědčí názvy jednotlivých obrazů, např.: Jak přijedu z lázní, můj manžel se zblázní (aneb auto manželce uzamkněte a kupte ji raději koloběžku), Manžel čumí, jak First umí (škodolibý telefonický rozhovor nad obrazem), Zástupci ČEZ, nahoře "bez" (vzpomínka z období, kdy zástupci ČEZ neměli na kompletní ošacení) a další.
Na vystavených obrazech lze najít řadu témat, a to umění, techniku, historii, erotiku, osvětu i morálku v uměleckém podání neosopranismu.
Divák se má možnost seznámit u nás s málo známým uměleckým stylem, který má původ ve středověké Itálii, kdy žáci malířských škol malovali pozadí a hlavní motiv vytvářel "maestro" (ukázkou jsou např. četné stropní malby v Sixtinské kapli ve Vatikánu).
V současné době je Jan First jediným výtvarníkem tvořícím v moderní verzi původního neosopranismu, což znamená, že na hotový obraz jiného autora domalovává svůj motiv. Vybírá si hlavně díla krajinářů, která oživuje postavami, hlavně mladých žen v protikladu starých motorových vozidel, kterým v znázorněných příbězích dodává hřejivý pocit pohody a dobrého konce.
Ve skutečnosti se jedná o díla autorů, kteří o tom nevědí a možná by se jim to ani nelíbilo, takže tento způsob tvorby lze považovat za určitý druh uměleckého znásilnění. Vyjádřením respektu k původnímu autorovi je ponechání jeho signatury, ke které Jan First připojuje svoji, kterou představuje podpis a dva kopulující zajíčci jako symbol využití původní kresby.
Pětasedmdesátiletý Jan First nikdy profesionálním umělcem nebyl, pracoval jako stavební technik nejprve v ČR a od roku 1968 ve Švýcarsku. Svoji naivní tvorbu započal vlastně z nouze. Když se jednou jeho manželce nelíbilo nové vymalování bytu s nevkusným válečkem, nahradil ho vlastními motivy.
Další díla zaměřená již na obrazy pokračovala zdárně a tak se s jeho tvorbou můžeme setkat na pražském výstavišti, v Národním technickém muzeu, v jižních Čechách na hradě Kámen, ale i na výstavě v Žamberku a Ústí nad Orlicí. Sem ho přivedly rodové kořeny - matka je rodačkou z Písařova a v starším rodokmenu se nachází i jméno Amadea Modiglianiho.
