Článek
„Od šesti ráno do sedmi večer,“ konstatuje Václav Ulm od jednoho ze stovky místních stánků. Jak se to dá přežít? „Každopádně to chce teplé ponožky,“ povídá. Bodejť, vždyť je sám prodává. „A k tomu rukavice, teplou čepici a sem tam nějaké to vnitřní vytápění,“ dodává.
Umělecký kovář Jiří Šimon se může ohřát u roztopené výhně. „Copak o to, teplo od ní je. Ale musíte mít chráněná záda, něco koženého, aby to neprofouklo. Když k tomu máte pořádné boty s tlustou podrážkou, dá se to v pohodě vydržet. Jo, a svařák. S mírou. A malinký panáček ráno také neškodí,“ rozpráví.
Náhradníka nemá, celý tenhle maraton absolvuje sám. „Jeden den v měsíci musím vypnout, to si dám takříkajíc nohy na stůl. Jenom prodávám, nekovu.“
Plynový plamen, nad kterým voní jedlé kaštany, pomáhá Bohumilu Zahradníkovi. „Hřeje to, ale akorát od pasu nahoru, nohy musí ohřát svařák.“ V rodinném podniku se střídá se ženou, dcerou a jednou brigádnicí. Na rozdíl od většiny trhovců ale nemají padla 23. prosince. „Jsme tady i na Štědrý den, končíme až po Silvestru. To už asi polezeme po čtyřech.“
Kousek vedle prodává knihy Petr Flachs: „Točíme se ve čtyřech. Počasí nám zatím přeje, žádná velká zima není a tady za pultem je nám tepleji než zákazníkům venku.“
Nejhorší je déšť
Václav Ulm by s ním v názoru na počasí asi nesouhlasil. „Měla by být větší zima, pořádná ladovská, to pak mají lidi hned lepší náladu.“ V tom, jak by to vypadat nemělo, naopak panuje všeobecná shoda. „Nejprotivnější je, když mrholí, prší a do toho fouká vítr,“ vykládá Václav.
„Ježíšku, panáčku, já tě budu kolébati…“ A tak podobně pořád dokola. Atmosféru dokresluje nepřetržitý proud koled a kolovrátkové klinkání místního kolotoče. „Už se mi o tom i v noci zdá, ale patří to k tomu,“ říká rezignovaně jeden z trhovců.
Mají prodavači na vánočním trhu ještě vůbec chuť slavit Vánoce? „Jasně. Já je miluju,“ reaguje Václav. Jiří to vidí podobně: „Těším se. Akorát nestíhám nákup dárků, příště musím začít už v létě.“