Článek
Návštěvníky čekají silná témata od osobního zážitku blízké smrti přes přírodní pohřebnictví. V pátek v 17 hodin přiblíží Jiří Moták smrt v tradici tibetského buddhismu. V sobotu ve 13 hodin začne panelová diskuze, řeč bude o tom, zda je v Česku dostatečná péče o pozůstalé. Dalším tématem bude, jak mluvit s dětmi o smrti.
Lidé se budou moci seznámit i s přírodním ekologickým pohřebnictvím. Pietní místo bude i proto tvořit proutěná rakev, neboť i do ní je zákonné nebožtíka uložit. Přijede také tvůrkyně malovaných rakví. Program ukončí koncert.
Lidé nevědí, že pohřeb může vypadat jinak
Lidstvo je nastavené tak, že o smrti nechce moc vědět ani slyšet. Přitom je to něco, co nikoho z nás nemine. „Když přijmeme smrt, přijmeme i život a ten se od toho pak bude odvíjet,“ říká Kovářová, která je obřadnicí posledního rozloučení. Absolvovala speciální kurz, nyní už tři roky doprovází umírající, jejich rodiny až ke konci života někoho blízkého a pak s nimi připravuje pohřeb.
„Je potřeba dělat věci jinak. Dnešní pohřebnictví je nesmírně zkostnatělé. Něco je tu zavedené, přitom poslední rozloučení lze udělat důstojně a s ohledem na přání mrtvého i jeho nejbližších,“ říká Kovářová.
Při posledním pohřbu, který vedla, například děti a smuteční hosté malovali na rakev. „Je to léčivé pro celou rodinu. Bylo tak přirozené, když šla pravnučka na rakev namalovat srdíčko. Snažím se prolomit ledy,“ říká Kovářová. Takřka všichni pozůstalí se stali jejími přáteli. Kovářová za lidmi jezdí domů.
„Uvaříme čaj, dáme buchty. Nemám ohraničený čas, přijedu i o víkendu,“ říká Kovářová. Největší odměnou je pro ni, když pozůstalí řeknou, že to byl nádherný pohřeb.
„Vím, že je to divné, ale je to největší ocenění,“ říká Kovářová, pro niž je na prvním místě přání zemřelého. Jednou se kvůli hudbě, kterou si zemřelá sama vybrala, musela potýkat s farářem v kostele. Obřadník vymezil jasné mantinely, co je u něj v kostele ještě možné. Kovářová ale vybalancovala vše ke spokojenosti. Nezradila přání zemřelé ani neurazila kostelní mravy.
Sama si nevšední povolání vybrala kvůli smrti své kamarádky. Po ní se začala pídit, co všechno je v souvislosti s pohřebnictvím a posledními věcmi člověka možné.
Vypusťme emoce
„I já se do té doby bála. Teď je pro mě smrt přirozená. Potřebujeme uvolňovat emoce spojené se smrtí, nabádám své klienty, aby emoce dokázali pustit. My se i zasmějeme, když na zemřelého vzpomínáme, to mi lidé málokdy věří, ale je to tak,“ prozrazuje Kovářová, která se ujala pohřbu i vlastních blízkých. Někdy pomáhá zajišťovat pohřeb, jindy na pohřbu pronáší smuteční řeč.
Vzpomíná i na pohřeb obuvníka, jehož rodina na pohřbu vystavila dětské kožené botičky, které švec ušil, zkrátka předměty, které mrtvého člověka obklopovaly a charakterizovaly.
Sama nabádá, aby si lidé za života řekli, jaký pohřeb si přejí, a nedopadli třeba jako dědeček z filmu Teorie tygra, jehož přání Jiří Bartoška zachraňuje lstí.
