Článek
Velká pardubická má jednatřicet překážek. Pořád budí největší respekt Taxisův příkop?
Taxis je těžká překážka. Já jsem na něm předloni spadla z koně při svém zatím jediném startu na Velké pardubické. Náročný je hlavně v tom, že ani jezdci, ani koně si ho nevyzkouší předem, skáče se jen jednou v roce. Takže tam máte pohromadě nováčky koně, kteří ho nikdy neabsolvovali, nováčky jezdce, kteří jsou třeba z ciziny nebo jako já předloni a mohli se na překážku jen podívat. K tomu jsou tam matadoři mezi koňmi, kteří Taxis už skákali a mohlo se jim tam něco stát. Stačí, že si zapamatují, jak jim svítilo slunce do očí, protože se nestartuje úplně ve vhodný čas. Zkrátka vznikne mix, který se musí nějak poskládat. Navíc se na překážku nenajíždí úplně rovně, ačkoliv to tak vypadá…
Mám posunutou celou pánev, ale na to nemyslím. Dostihy jsou sport, který nejde dělat se strachem.
Takže Taxis je velká výzva. Ale já třeba nemám ráda ani desítku, Velký anglický skok. Nevypadá složitě, ale vyžaduje dobré tempo i dobré načasování odrazu.
Souhlasíte s větou šampiona rovinových dostihů Karola Šariny – kdo nepadá, nejezdí?
Riziko pádu a zranění zkrátka existuje. Všichni to víme a jdeme tomu dobrovolně do jisté míry naproti. Lepší je samozřejmě nepadat. Jsou zranění, přes která se dá jezdit dál, ale občas vás některé zastaví. Obecně o nás jezdcích platí, že do sedla zpátky spěcháme, co to jde. V tomhle jsme asi trochu blázni. Prostě nesrůstáme pokud možno šest týdnů, ale týden dva musí stačit.
Jak vypadá výčet vašich zranění?
Dvakrát zlomená klíční kost, výrony. Mám také natržený stehenní sval a pak samozřejmě takové lehčí věci, jako naraženiny nebo vykloubeniny, které zapadly zpátky. Musím ale zaklepat, že jinak nic vážnějšího… Vlastně mám ještě posunutý krční obratel a také posunutou celou pánev, ale to je asi všechno. Vzpomenu si, když se ptáte, ale jinak na to nemyslím. Dostihy jsou sport, který nejde dělat se strachem. Nemůžu zbytečně trávit čas přemýšlením o tom, co by se mi mohlo stát.
Jenže mozek nelze tak snadno přemluvit…
To je pravda. Strach sice nemívám, ale když mluvíme o hlavě, už jsem měla tu čest poznat na vlastní kůži, jak dokáže zazlobit. Zaskočily mě pocity, kdy jsem si nevěřila a ptala se sama sebe, co tady vůbec dělám, jestli na to mám… Teď už se objeví jen občas a mnohem méně intenzivně. Naučila jsem se s takovými myšlenkami pracovat, a hlavně jsem se sama nastavila úplně jinak, než jsem byla během první vrcholové sezony. Samozřejmě že pořád chci vyhrávat, ale hlavně chci jezdit pro radost a tak, aby mě to bavilo teď i do budoucna.
Musíte si kvůli dostihům hlídat váhu?
Ano, ale jinak, než by se mohlo zdát. Vážím totiž padesát kilo a mám s tím problém, protože je to na překážkového jezdce málo. Potřebovala bych mít tak o šest kilo víc. Když jsem s překážkovými dostihy začínala, měla jsem šedesát. Jenže ty první vrcholové sezony byly takový mazec, fyzicky i psychicky, že mi to teď dlouhodobě nejde nabrat. Třeba pro dostih, jako je Velká pardubická, kde má kůň nést zátěž sedmdesát kilogramů, musím mít v sedle nastrkáno téměř dvacet kilo olova.
V září ovládla Lenka s koněm Godfreym čtvrtou kvalifikaci na Velkou pardubickou.
Jak se to v praxi projeví?
Hlavní problém je, že dvacet kilo olověných tyček není totéž jako dvacet kilo na těle. Je to mrtvá váha, kterou nemůžete rozložit ani technicky použít v rámci přesouvání těžiště. Navíc vás kůň kvůli tomu i méně cítí při stisku nohama. S padesáti kily mám za úkol ovládat zvíře, které má v průměru stonásobně víc – kolem půl tuny. Už jsem se s tím snažila víckrát něco udělat, ale i když něco přiberu, přijde dostihový den a zase kila letí dolů. Sice se ráno trochu nasnídám, ale neobědvám, protože už se mi párkrát stalo, že jsem mezi dostihy zvracela. Je to fyzicky náročné a mně navíc moc nedělají dobře vedra, která letos byla, takže jsem se párkrát pěkně připekla na sluníčku. A pak je také lepší být nalačno, kdyby mě vezla rychlá rovnou na sál, aby se doktoři při narkóze nemuseli zabývat tím, že jsem snědla řízek s kaší.