Článek
„Sedlo jsme přinesli z depozitáře, o víkendu ho vystavíme v rámci prohlídkového okruhu v postrojovně a kočárovně,“ řekl ředitel Národního hřebčína v Kladrubech nad Labem Jiří Machek. K sedlu má osobní vztah. Patřilo jeho otci, který v něm jezdil dostihy.
„Pavel Liebich si ho před první Velkou pardubickou se Sagarem v roce 1981 od otce půjčil, asi se mu zamlouvalo velikostí, tvarem a vahou. A když s ním vyhrál, tak se osvědčilo a možná i z pověrčivosti si ho půjčil i další rok a pak i v roce 1983,“ řekl Machek.
Později jeho otec sedlo dál využíval, dával ho na poníka, na němž se učily jezdit děti. Protože je menší a pro začínající dětské adepty jezdectví jistě vhodnější.
Nic to ale není proti tomu, jaké sedlo využívají současní dostihoví jezdci. Jejich sedlo je miniaturní, aby kůň nesl co nejmenší zátěž. Většinu dostihu ve třmenech v podstatě stojí.
„Dostihová sedla váží různě. Lehká mají 200-300 gramů. Větší váží 1,5 kilogramu, dává se pod něj dostihová protiskluzová dečka. Hodně těžké pak má pak kolem dvou kilogramů, v tom jezdí lehčí jezdci,“ řekl rovinový žokej Jan Verner.
Sedlo nevyžaduje zvláštní péči, jednou za čas je třeba ho očistit a kožené části namazat například vazelínou nebo jiným přípravkem, který kožené díly promastí.
Dostihová sedla
Pavel Liebich získal na překážkách 49 vítězství. Chybělo mu tedy jediné k titulu žokeje. Poté, co Sagarovi zranění dál neumožnilo pokračovat v dostihové dráze, skončil s aktivní kariérou i on. Dál však pracoval u koní.
Když loni na podzim Liebich zemřel, nechal hřebčín zapřáhnout starokladrubské bělouše do smutečního kočáru a rakev s ostatky několikrát objela před stájemi. Tak se rozloučil hřebčín s dostihovou legendou, která oblékala jeho dres černo-bílé šachovnice, jejž nejeden fanoušek dostihů dosud považuje za ten nejkrásnější.
