Hlavní obsah

Klára Issová: Už nečekám na pochvalu a ani na to, zda mě lidi přijmou

Seznam jejích rolí se opět rozrůstá. Názvy filmu Divočina a seriálu Na tělo nevědomky odrážejí i kus jejího příběhu. Klára Issová se po měsících samoty stala herečkou z vlastní vůle, otevřela se divokosti a zasedla v Americe do lavic.

Foto: Monika Navrátilová

Herečka Klára Issová

Článek

Proč jste se vrátila do školy?

Odjela jsem se vykolejit do Los Angeles, aspoň tak jsem si pro sebe nazvala záměr pětitýdenního kurzu zaměřeného na Meisnerovu metodu. Tahle herecká technika učí „žít pravdivě“ a reagovat spontánně, takže žádné „hraní“. Když se to povede, i přes předem naučený text vyniká pokaždé nová pravdivá verze tady a teď. Herec se totiž vzdá perfekcionismu, touhy vyniknout nad ostatními, zkrátka vystoupí ze své bubliny, nic moc neanalyzuje a spíš vnímá toho druhého. Diváka přitáhne pravdivost jednání, protože pravda je vždycky zajímavější než předstírání. A divila byste se, že i trénovaní herci, kteří používají empatii a vnímavost jako svůj nástroj, často už jedou na autopilota.

Jak moc intenzivní kurz byl?

Hodně. Poznala jsem jednoho z nejpřísnějších učitelů. Museli jsme denně trénovat a připravovat se i nad rámec školy. Ale náš učitel Ranjiv byl velmi spravedlivý a já si jeho přísnosti vážila. Každému se věnoval stejně a neřešil, odkud kdo přišel. Byli totiž mezi námi i neherci, třeba jedna dáma vedla obrovskou firmu, ale měla problém vystupovat před lidmi. Nebo tam byl pán, kterému bylo přes šedesát a celý život toužil hrát. Musel se ale starat o své rodiče. Přišel až ve chvíli, kdy měl konečně čas na sebe. Na Americe se mi líbí, že tam můžete kdykoli začít s čímkoli. Nikdo se nediví, že se v šedesáti rozhodnete překopat celý svůj život. Naopak u nás jsem dostávala otázky typu: „Myslíš, že se máš ještě co naučit? Vždyť už jsi slavná, tak proč to děláš?“

Co jste jim řekla?

Nic, nemám důvod se obhajovat, ale občas mě to mrzelo. Já to mám jinak, spíš ostatní podporuji, aby zkoušeli nové věci. Celoživotně jsem navštěvovala herecké, hlasové a taneční workshopy, ale až tahle metoda vnesla do mého života velké nadšení a znovu mě nakopla. Pomohla mi víc se otevřít a přestat se tolik bát. Jsem ráda, protože strach bere až moc energie.

Poddat se strachu odmítla i Marta, kterou ztvárňujete v dramatu Divočina.

Ale chvilku jí to trvalo. Nejprve utekla od tyranského otce k tyranskému manželovi a nevědomky tak zkopírovala stejný model. Film Evženie Brabcové hezky ukazuje, že vyrovnání se s rodinným příběhem nekončí naším uzavřením se před ním. Moje postava Marta je krásná v tom, že ačkoli je fyzicky nesmírně vyčerpaná, představuje pro mě takovou skrytou hrdinku. Její obrovská síla spočívá v tom, že ji nedává na odiv. Nebije se do prsou a nevrací rány svým mužským protipólům, kteří ve filmu zastupují agresi. Je mírná a raději ustoupí, protože ví, že boj nikam nevede.

Bylo snadné ji pochopit?

Byla pro mě uvěřitelná, protože film je o opravdových lidech, působí až dokumentárně. Nejsou tam všichni krásní a šťastní, ale otevírá důležitá témata, jako je domácí násilí, ekologie a pochroumané rodinné vztahy. Divočina je totiž často spíš u nás doma než někde venku.

Foto: CinemArt

V dramatu Divočina, který má premiéru 15. října, jde o odpouštění sobě i druhým. Klára si zahrála dceru Jana Vlasáka.

Vy si divokost v životě dovolujete?

Teď už ano. V minulosti mě podvědomě ovlivňovala touha začlenit se mezi ostatní, a tak jsem se hodně krotila. Nyní jsem už ve fázi, kdy se názoru okolí snažím nepodléhat a chci poznat, co je dobré hlavně pro mě. K herecké profesi přání zalíbit se všem trochu patří, jenže jak stárnu, zjišťuji, že to chci jinak. Přeji si občas vykolejit sama sebe a dělat odvážné kroky. Pořád ale asi budu narážet na očekávání druhých, kteří ve mně vidí spíš panenku Marii.

Kde se tahle představa vzala?

Začala jsem hrát hodně mladá, bylo mi šestnáct, když jsem debutovala ve filmu Indiánské léto. Tehdy ze mě přirozeně vyzařovala naivita a empatie. Zároveň určitě i taková jsem, umím druhé vyslechnout a často se mi svěřují i cizí lidé. Ale nemůžu popřít fakt, že maminka je Češka a tatínek byl Syřan, a tohle mísení kultur vnímám i v sobě. Umím se tak dost naštvat, vytočit a pustit všechny emoce. Dřív jsem se víc kontrolovala, protože mi přišlo, že v řádu je jistota. Jenže život se pořád mění. A když se ohlédnu za sebe, vždycky záleželo, jak jsem emoce využila. Třeba díky naštvání jsem se ve dvaceti vzepřela názoru, že kromě filmového herectví nic víc nedokážu tím, že jsem si zprodukovala divadelní projekt Služky, který mi pak otevřel dveře do divadel.

Takže umíte jít proti proudu?

Ale ne hned. Dlouho se snažím všem vyhovět, až když se mě někdo snaží zatlačit do kouta, moje býčí povaha se vzepře a je zle. Třeba hned na začátku mé kariéry jsem dostala nabídku od Saši Gedeona na roli v Indiánském létě, což byl studentský film s malým rozpočtem, a zároveň jsem měla možnost zahrát si v pohádce s velkým rozpočtem i produkcí a pod záštitou České televize. Rodiče chtěli, abych vzala roli v pohádce, ale já pořád nevěděla. Ocitla jsem se pod velkým tlakem. Bylo mi patnáct a musela jsem si nakonec vybrat. Nakonec jsem se rozbrečela a spontánně se rozhodla, že chci pracovat se Sašou. Vnímala jsem totiž jeho otevřenost a lidskost. Nakonec se ukázalo, že mi intuice poradila dobře.

Že budu hrát, předpověděl táta, když mi bylo šest. Že to opravdu chci, mi ale došlo teprve nedávno

Rodiče souhlasili?

Můj krok přijali. Je ale třeba dodat, že se v té době rozváděli. Měli svoje problémy a na mě nezbýval moc čas. Kariéra se mi pak rozjela, točila jsem i tři filmy ročně a do toho studovala konzervatoř. Spoustu věcí jsem musela řešit sama a nezbylo mi nic jiného než rychle dospět.

Výběr článků

Načítám