Hlavní obsah

Vašo Patejdl o prvních letech Elánu: Cvičili a hráli jsme od rána do večera

Právo, Jaroslav Špulák

Kapela Elán vydala po 40 letech reedici debutu Ôsmy svetadiel. Album, které odstartovalo její úspěšnou kariéru, opatřila novým mixem a rozšířila o disk s raritními nahrávkami. Když se natáčelo, měla za sebou řadu let na scéně i stříbrnou Bratislavskou lyru za píseň Kaskadér. Zpěvák a klávesista Vašo Patejdl vzpomíná na staré časy a říká, že po konci kariéry v roce 2018 kapela nic nechystá.

Foto: ČTK

Vašo Patejdl s reedicí prvního alba Elánu.

Článek

První desku jste vydali až třináct let po svém vzniku. Proč to trvalo tak dlouho?

Má to několik důvodů. Je třeba si uvědomit, že jsme Elán nezakládali jako hotoví muzikanti, ale jako školáci. Bylo mi čtrnáct, když jsem oslovil Joža Ráže, aby se mnou hrál. Má původní kapela se rozpadla, když do Československa v roce 1968 přijeli Rusáci a náš bubeník emigroval. Hledal jsem nové členy a Jožo byl na ráně, protože jsme se potkávali v hudební škole. Našli jsme další kluky a naplánovali si, že budeme nejslavnější skupina na světě.

Nejdříve jsme se potřebovali dostat k pořádným nástrojům. Museli jsme si na ně vydělat sami, protože jsme nepocházeli z bohatých rodin. Mikrofony jsme koupili u nás, zkoušeli jsme, cvičili, byli jsme spolu dvacet hodin denně, a postupně se dostali i k vysněným nástrojům. Vycestovali jsme do Švédska a dalších západních zemí, kde jsme si vydělávali hraním v barech a restauracích, a za to si je nakoupili. Potom jsme si už začali hraním vydělávat.

Nejprve jsme měli v repertoáru předělávky písní jiných kapel a zpěváků, ale v sedmdesátých letech jsme do něho začali postupně zařazovat vlastní. Pokukovali jsme, kde bychom je mohli nahrát, jenže za komunistů to bylo složité, protože všechno kolem kultury schvalovaly různé komise, což trvalo dlouhé týdny.

Později jsme začali nahrávat v rádiu i televizi, kde měli svá studia. Když jsme už měli v repertoáru asi třicet vlastních písniček, opět jsme podstoupili torturu různých schvalovaček. Neměli jsme žádnou protekci, takže jsme se k nahrávání prvního alba dostali až v roce 1980.

Jaké byly vaše první písničky?

Z dnešního pohledu naivní. Ačkoli ve věku, v němž jsme byli, se určitá naivita snese. Jedna z mých prvních se třeba jmenovala Zelená myška. Nevím proč, alkohol jsem ještě tenkrát nepil. Nicméně další z prvních písniček byla Ja viem. Romantická, také trochu naivní, ale sneslo se to, protože to bylo vyznání lásky. Patří k těm, které si naši fanoušci oblíbili, přitom vznikla dlouho před nahráním alba Ôsmy svetadiel. Je na něm asi nejstarší.

Zpočátku jste měli v sestavě i dechovou sekci. Byli jste inspirováni americkou kapelou Chicago, a i později jste o lásce k dechovým nástrojům v rockové hudbě často hovořili. Proč jste si je neponechali?

Byly za tím důvody ekonomické i praktické. Skupina Chicago nás opravdu hodně inspirovala. Jenže na Slovensku tenkrát mezi dechaři nebylo moc nadšenců. Kluci, kteří s námi vystupovali, hrávali většinou v dechovkách a neměli potřebné rockové cítění. Frázování a swingování jsme je učili my.

Když už jsme začali koncertovat, ukázalo se, že je nás moc. Jeden čas jsme dokonce vystupovali v devíti, což bylo náročné na dopravu, ubytování i další věci. Navíc jsme se tenkrát jako kapela pořád ještě hledali, a tak jsme se rozhodli s dechy rozloučit.

Vrátili jsme se k nim až před pár lety na posledních turné. V mezičase jsem party, které jsem cítil v písničkách jako dechové, hrál na klávesové nástroje s patřičným zvukovým rejstříkem.

Foto: archiv kapely Elán

Skupina Elán v sedmdesátých letech minulého století.

Jak jste se dostal ke skládání muziky?

Od začátku jsem chtěl psát písničky, a dodnes se cítím být především skladatel, až potom zpěvák a hráč. Zpočátku jsem byl v Elánu jediný, kdo skládal. Jožo Ráž a Jano Baláž začali později. Nevím, jestli jsem je v tomto ohledu něco naučil. Je ale pravda, že mi říkali Profesor, protože jsem absolvoval kompozici na Vysoké škole múzických umění. Měl jsem tedy papír na to, že jsem skladatel, a vždy jsem jim do jejich písniček trochu mluvil. Postupem času se z nich ale stali vynikající autoři.

Když jsme se pak rozhodovali, které písně na album Ôsmy svetadiel nahrajeme, hlasovali jsme. To nám zůstalo, protože i později jsme o důležitých věcech hlasovali.

Byla v kapele autorská rivalita?

Byla přirozená, a myslím, že nám dost pomohla. Na některé texty vzniklo dokonce několik verzí hudby. Na text Borise Filana Valiace sa kamene jsme napsali muziku já i Jano Baláž. V hlasování byla ale vybrána ta Janova, která se nahrála na album. Má melodie mi zůstala takzvaně v šuplíku a došlo na ni teprve na předposlední desce Elánu Živých nás nedostanú. Jmenuje se A predsa sa točí.

Jaké to bylo ve studiu při nahrávání alba Ôsmy svetadiel?

Než jsem se odvážil jít s kluky do studia, dělal jsem různé pokusy. Napsal jsem písně pro Janu Kociánovou nebo Marcelu Laiferovou a při jejich nahrávání si vyzkoušel, jak to funguje. S Elánem jsme se do studia Československého rozhlasu v Bratislavě dostali později.

Tehdejší způsob natáčení se nedá srovnat s dnešním. Ve studiu měli šestnáctistopý magnetofon, a jelikož neexistovaly žádné zásadní efekty, všechno se točilo živě, vše se muselo opravdu zahrát a zazpívat. My s tím ale neměli problém, protože jsme cvičili a hráli od rána do večera.

Když jsme se pak dostali k nahrávání prvního alba v bratislavském studiu vydavatelství Opus, bylo to už ostřejší. Pokud se něco nepovedlo na nahrávce z Československého rozhlasu, prostě se ta píseň založila a nevysílala. V Opusu jsme ale točili album, které se mělo prodávat, šířit mezi lidi. A to muselo být perfektní.

Jak s odstupem času album Ôsmy svetadiel vidíte?

Podle mě je jedno z našich nejdůležitějších, ne-li nejdůležitější. Když ho dnes poslouchám, jsem hrdý na to, co jsme tenkrát skládali a jak jsme to zvládli natočit. Písničky Kaskadér, Čakám ťa láska nebo Mláďatá jsou staré čtyřicet let a my je hráli po celou dobu existence, i na našich posledních koncertech. Ano, po zisku Bratislavské lyry za písničku Kaskadér jsme už byli trochu známí. Naše sláva ale začala s albem Ôsmy svetadiel.

Foto: archiv kapely Elán

Ve svých začátcích hrál Elán s dechovou sekcí.

Chtěli jste být nejlepší kapela na světě. Jste spokojený s tím, čeho Elán za padesát let existence dosáhl?

Jsem naprosto spokojený a děkuju za to Bohu. Měli jsme velké sny a vášně, ale situace v Československu byla, jaká byla, víc jsme dosáhnout nemohli. Ostatně prosadit se v zahraničí je pro české a slovenské kapely těžké i dnes, přestože jsou hranice otevřené. Každému to ale přeju.

Já jako skladatel mám samozřejmě touhu, aby se mé písničky dostaly k co nejvíce posluchačům. To se mi splnilo v Elánu i v muzikálové tvorbě. Jack Rozparovač se hrál v Koreji nebo Japonsku. Nemám si na co stěžovat.

Loni jste vydal vánoční album. Nepomýšlíte na sólovou desku?

Je pravda, že jsem měl v posledních letech vždycky hodně práce, a tím pádem jsem na něco takového neměl čas. Buď jsme hráli či natáčeli s Elánem, nebo jsem dělal nějaký muzikál či hudbu k filmu. S nástupem covidu jsem si splnil první přání a loni vyšlo vánoční album. Když to takhle bude pokračovat, klidně se může stát, že si zkusím natočit něco vlastního.

Nemyslím si, že se pokusím napsat dvanáct hitů, s nimiž budu okupovat rádia. Spíš to bude trochu jiná deska, o jaké už delší dobu sním. Dovedu si představit, že si na ní budu hrát se zvuky a bude zčásti instrumentální.

Vrátí se ještě někdy Elán?

Žádný takový plán momentálně není. Poslední koncert jsme měli v prosinci roku 2018, v dalším roce jsme vydali album Najvyšší čas a skončili jsme. Bylo to rozhodnutí Joža Ráže. Když nám to oznámil, zeptali jsme se ho, jestli to myslí vážně. V minulosti jsme konec ohlásili několikrát a vždy jsme se vrátili, což se stalo terčem mnoha vtipů na naši adresu. Nechtěli jsme, aby se to opakovalo. On nám řekl, že to myslí vážně, a z kapely odešel. Tím pádem Elán skončil.

Mohli bychom, čistě teoreticky, vzít někoho jiného a vystupovat bez Joža. Máme džentlmenskou dohodu, že značka Elán patří nám třem, tedy Jožovi, Jano Balážovi a mně. Bez Joža by to ale nebyl Elán, takže to absolutně nepřipadá v úvahu. Jožo je jediný, kdo byl v kapele nepřetržitě od začátku do konce, on je její tváří.

Netvrdím, že někdy nepřijde a neřekne, že má chuť zase hrát. Určitě to ale nebude v nejbližších dvou letech. A nechystáme ani další desku.

Může se vám hodit na Zboží.cz:

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám