Článek
Krajčo hrál Hamleta, který se chce stát strojem, protože necítí už nic jiného, než že "myšlenky jsou rány v mém mozku. Můj mozek je jizva", a věří, že necítit "žádnou bolest, žádnou myšlenku" je jediným východiskem z životní beznaděje.
Sedíme na zdi
Krajčo hrál Hamleta, který rozmrzne po staletích a není mu z toho dobře. Možná se píše rok 1938, možná 1945, možná 1968, možná ale taky 1961, kdy betonová zeď přehradila Berlín a rozsekla ve dví město a také lidské příběhy v jeho domech. Rozsekla i životaběh německého dramatika Heinera Müllera (1929-1995).
Právě v jeho stále aktuální a vrstevnaté hře Hamlet - stroj exceloval Krajčo. "Sedím na berlínské zdi, jednou nohou na Východě, druhou na Západě," řekl Müller jednou. Všichni sedíme na nějaké zdi. Pokud je svět dnes malé hřiště - globální vesnice, tak Evropa je jen malé pískoviště a Česká republika sotva bábovička. Sedíme, koukáme na ni a čekáme, co bude.
Pop Hamlet to nevzdá
Ve stejné době, kdy Hamlet - Krajčo zabíjel svůj smutek ze světa kolem, o pár stovek metrů dál - na Hradčanském náměstí - finišovaly přípravy na monstrkoncert u příležitosti referenda k EU. I zde v sobotu vystoupil Hamlet, popový Hamlet a euroskeptik "Made in Czech" Janek Ledecký. A spolu s ním další reprezentanti tuzemské šoukultury - mezi nimi i tělocvikář Maxa a Rusalka Basiková.
Někdo volil ano, někdo ne. Kamera běžela a Hamlet Ledecký zpíval, že to "nikdy nevzdá". Ledecký volil ne, a ať říká, co říká, je z jeho ne cítit také nostalgie po troskách staré rozbité Evropy a kopání za bubáky, kteří straší v jejich kapsách. Jeden Hamlet před troskami Evropy zděšeně utíká, druhý si bez nich zatím Evropu představit asi nedovede. A Heiner Müller? Ten ve své hře napsal: "Až půjdete s řeznickými noži svými ložnicemi, budete znát pravdu."