RECENZE: Případ Janákovi jako obhajoba práce policie. Kriminalisté si ji zaslouží, diváky může nudit

Za novým seriálem stojí stejně jako za loňským Případem Stodolovi reportér, moderátor a producent pořadů o kriminálních případech Miroslav Vaňura.

A zatímco Stodolovi, kteří si odpykávají za své bezprecedentní činy doživotní tresty, načas zcela změnili přístup policie k nejasným úmrtím, manželé Janákovi, neslavní hrdinové nové série, měli vliv i na trestní zákoník.

Mladé vražedkyni Janákové se po odsouzení podařilo ve vězení těžko uvěřitelnou cestou otěhotnět a musela být podle tehdy platného zákona z vězení propuštěna. To už se dnes opakovat nemůže.

Případ Janákovi, na kterém Vaňura stejně jako na předchozí sérii pracoval také v manželském páru se svou ženou Danou, má čtyři díly a exkluzivně ho od pátku 1. 8. uvádí platforma Oneplay.

Detailní rekonstrukce práce kriminalistů a vzpomínání na dobu před několika lety jsou opět podívanou především pro ty, kdo až s voyeurským zalíbením přes televizní obrazovku ohledávají místa činu, hledí do tváří vrahům nebo se snaží v rozostřeném záběru zohaveného těla najít zbytky člověka.

Autor série se nikterak netají obdivem k práci kriminalistů a říká, že úroveň české kriminalistiky je světová. Je jí zcela opojen, což mu nelze vytýkat, policie často odvádí skvělou práci, která je jistě velmi náročná nejen časově a fyzicky, ale i psychicky a mentálně.

Vaňura se s mnohými policisty, zejména s operativci, osobně zná a oni mu ochotně v jeho projektech hrají. Práci těchto složek policie je určitě potřeba připomínat, diváka ale může opakované vynášení jejich zásluh trochu unavovat.

Ti, kdo se rozhodnou sérii sledovat, se totiž chtějí hlavně něco nového dozvědět, nahlédnout do možných příčin či pozadí hrůzných činů, případně zjišťovat podle prezentovaných indicií, zda by mohli policistům v jejich analytické a investigativní činnosti konkurovat.

V prvním ze čtyř dílů se diváci důkladně seznamují s celým týmem vyšetřovatelů i s pozadím kauzy, které jí jen shodou náhod dodává tajemný a zneklidňující odér. V místě nálezu těla zatím neznámé oběti, poblíž města Lázně Bělohrad, se stalo krátce po sobě několik násilných trestných činů s oběťmi na životech. Jak se ale později ukázalo, nesouvisely spolu.

Tvůrci série diváky opakovaně vedou na místo nálezu těla v kukuřičném poli, podle kterého Janákovi dostali přezdívku kukuřiční vrazi. To může podle nátury člověka vést buď k tomu, že se na místo zajede sám podívat, nebo si řekne, že už raději nebude chodit na polní pych, což byl případ muže, který tělo objevil.

A to bylo, jak v dokumentu mnohokrát zazní z úst soudní lékařky, ve stadiu značného rozkladu a hojně kolonizováno hmyzem.

Obecně známé a v médiích často zmiňované hrůzné činy pachatelů, jako byly ty manželů Janákových, už samy o sobě mohou určitou část publika k televizím přitáhnout. Pohled na místa činu, místa, kde se vrazi pohybovali, kde spřádali své kruté plány, i pohled do jejich tupých tváří může být pro některé také atraktivní.

Ani jedno z toho ale nemůže člověku přiblížit to, proč se to všechno mohlo stát. Ani velké zadlužení, životní frustrace nebo špatné sociální podhoubí nemůže vysvětlit, jak může člověk zavraždit jiného, zcela náhodně vybraného člověka pro pár desítek tisíc korun.

Sami tvůrci říkají, že kromě detailního představení práce policie chtějí projekty působit jako prevence proti tomu, aby lidé byli přespříliš důvěřiví k neznámým lidem. Dusno a vlhko kukuřičného pole a totální bezcitnost pachatelů, kterou se tvůrcům podařilo zachytit, by tomu mohly pomoci.