Článek
Na podzim vám v nakladatelství Argo vyjdou hned dvě knížky: próza a poezie - jak se to seběhlo, dva tituly naráz?
První titul, sbírka povídek Und, je už na spadnutí a možná vyjde dokonce už v létě. Ten druhý titul, moje druhá sbírka poezie s prozatímním názvem Deník rychlého člověka, ale zatím není jistý. S nakladatelstvím jsme si o jeho vydání jen předběžně povídali. Obsahuje několik delších, většinou narativních básní za poslední zhruba tři roky. Byl bych rád, aby ta sbírka vyšla, neboť ji považuji za hotovou a také za hodně jinou, než byla má prvotina Nucený výsek. Je také do jisté míry protipólem těch povídek, takže se ve skutečnosti na jaře chvíli zvažovalo, jestli ty dvě věci nevydat třeba jako jednu knihu.
Debutoval jste teprve před dvěma lety, ve svých čtyřiačtyřiceti. Proč tak pozdě?
Dílem jsem se se svým psaním neodvažoval jít mezi lidi, dílem jsem se realizoval hraním na saxofon v různých potrhlých kapelách a překládáním beletrie. Zasáhla mě také v roce 1991, kdy jsem se rozhoupal k nějakému veřejnému čtení, příkrá kritika jednoho básníka, který se tam náhodou objevil, a na dlouho mě to umlčelo. Troubit na saxofon mi připadalo bezpečnější, byl to dobrý ventil různých mých přetlaků, ale tolik jsem se tím nevystavoval. Za deset let od té doby jsem okoral natolik, že je mi už víc jedno, co si kdo myslí o tom, co píšu.
Jako jeden z mála současných českých literátů odmítáte klasické čtení a mícháte slovo s hudbou, performancí, promítáním. Komorní básnické dýchánky se přežily?
Mě "klasické" čtení vždycky coby diváka po pěti minutách nudí, i když čte někdo, koho mám třeba i ve velké oblibě. Zvláště u složitějších textů jen s obtížemi stíhám všechno zachytit. Jsou texty, které se veřejnému čtení prostě vzpírají. Takže se to sám pokouším dělat trochu jinak. Mám pár věrných muzikantů, kteří se mnou obětavě jezdí a pomáhají divákům překlenout ty okamžiky nudy, které bezpochyby při poslouchání mých textů také nastávají. Občas nějakou básničku promítnu skrz akvárko s rybičkami... To dává divákovi prostor a čas si to číst sám, vnímat text víc v celistvosti. Tohle všechno ale je z hlediska textu druhotné, to je jen snaha udělat to stravitelnější pro lidi, kteří přijdou. Když text píšu, nemyslím na to, jak ho budu prezentovat.
V září jedete do Berlína na tamější slam poetry. Ve finále české slam poetry jste sice loni v Olomouci skončil druhý, ale přesto se zeptám: Nebojíte se německé konkurence?
Německé konkurence se nebojím, protože tam nejedu soutěžit, ale pokusit se oslovit lidi svými texty. Jsem moc zvědav, jak bude fungovat přednes českých básní v angličtině před německým publikem. * Vaše poezie i próza si neustále hrají se slovy. To je relikt vašeho překladatelství? Já vím, to se tak u překladatele nabízí. Ale každá poezie a próza si snad hrají se slovy, ne? Se slovy si nehrají snad jen úřední vyhlášky. Na druhou stranu nemám pocit, že bych své věci nějak zvlášť perfekcionisticky, "po překladatelsku" piloval.
A propos: Proč už krásnou literaturu nepřekládáte? Beckettův román Tso, který jste převedl naposledy, vyšel už před třemi roky.
TOMÁŠ MÍKA
Básník, prozaik a překladatel Tomáš Míka se narodil 1. prosince 1959 v Praze. Vystudoval český a anglický jazyk na Filozofické fakultě University Karlovy, později vyučoval angličtinu, od konce 80. let se věnuje překladům (do češtiny převedl mj. díla Johna Bunyana, Jamese Hogga, Washingtona Irvinga a Samuela Becketta). V 80. a 90. letech psal texty a hrál na saxofon v řadě hudebních formací. Žije v Praze. Jeho knihy vydává pražské nakladatelství Argo - v roce 2003 to byl soubor básní Nucený výsek.
Bez ohledu na to, co je užitečnější pro čtenáře, mě baví víc psát vlastní věci. I teď ale tu a tam někomu přeložím nějakou osamocenou básničku do jinak prozaického textu. A hlavně: živím se čtrnáct let technickými a ekonomickými překlady, každý měsíc přehazuju z jedné hromady na druhou desetitisíce slov, takže mám prostě překládání jako takového dost plné zuby.