Hlavní obsah

Ztracená i hájená. Alena Zemančíková nad divadelní inscenací novely Heinricha Bölla

Právo, Alena Zemančíková, SALON

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Někdy se přihodí, že se poměrně dávno napsané dílo setká s aktuální skutečností a jeho naléhavost se projeví s novou silou. Často má takovou moc divadlo coby umění autorské interpretace literární předlohy.

Foto: Švandovo divadlo/Ivo Dvořák

Marie Štípková v inscenaci Böllovy novely Ztracená čest Kateřiny Blumové v pražském Švandově divadle

Článek

Ve Studiu Švandova divadla se můžeme setkat s aktualizovaným pohledem na pozdní dílo Heinricha Bölla. Dramaturgyně Martina Kinská s režisérem Davidem Šiktancem vytvořili jevištní adaptaci novely Ztracená čest Kateřiny Blumové. Kniha byla napsána v roce 1974, u nás v překladu Vratislava Slezáka vyšla o třináct let později. Samo české vydání připomíná situaci knižního trhu za pozdní normalizace: grafické řešení včetně kresby na obálce je vynikající (Milan Jaroš, Karel Haloun), kvalita tisku ostudná až k nečitelnosti.

Oč v Böllově novele jde: prostá, ale vnitřně pevná, inteligentní a na sebe i okolí náročná mladá žena Kateřina Blumová zastřelí ve svém bytě bulvárního novináře. Několik dní předtím se seznámila s mladým mužem, dezertérem z Bundeswehru, kterého se policie rozhodla hodit do jednoho pytle s teroristy – příběh se odehrává v době působení RAF a policie nutně potřebuje výsledky v podobě zatčení někoho z levicových extremistů. Kateřina pomůže mladému muži nepozorovaně utéct z bytu teplovodní šachtou a předá mu klíče od vily jednoho svého nežádoucího ctitele z nejvyšších kruhů.

Novela se zabývá především způsobem, jak se zachází s informacemi v bulvárních novinách (kterým je ovšem dodává policie) a jak to postupně zničí život několika lidem z okruhu Kateřiny Blumové. Jí samotné především.

Böll pracuje s žoviálně užvaněným stylem, odkazujícím ke způsobu, jímž se nafukují chabé informace v „senzačních“ článcích. Kdesi v pozadí za textem cítíme hořký humor, velice jemný, který autorově interpretaci příběhu Kateřiny Blumové dodává důvěryhodnosti (současného čtenáře pobaví například detail ze závěru, kdy je Kateřina už ve vazbě a pracuje v kuchyni – protože je licencovanou hospodyní a kuchařkou, má být přeložena do hospodářského oddělení věznice, z čehož mají všichni nadřízení i vězni hrůzu, neboť Kateřina je vyhlášená svou pravdomluvností a poctivostí).

Foto: Švandovo divadlo/Ivo Dvořák

Z inscenace Ztracená čest Kateřiny Blumové v pražském Švandově divadle

Charaktery jednajících osob jsou slušné nebo mrzké bez ohledu na sociální status a třídní původ, rozdíl je v tom, že ti bohatí a vysoko situovaní hýbou politikou – a chudí si vytvářejí obrázek o realitě prostřednictvím bohatými vlastněného bulváru.

Děj se odehraje během karnevalu v Kolíně nad Rýnem v atmosféře strachu z terorismu. O tom jsme my tehdy, právě „poučeni z krizového vývoje“, věděli málo a v tom, co se k nám dostalo, jsme se špatně orientovali. Ale i tady se v oné době vyskytly podlým způsobem získané soukromé materiály, které byly zveřejněny za účelem znectění jejich protagonistů: vzpomeňme na intimní fotografie Ludvíka Vaculíka uveřejněné v Ahoj na sobotu a na hnusné vyobrazení Plastiků v seriálu o majoru Zemanovi. Na lidový odsudek bylo spolehnutí.

Západní Německo bylo z RAF zděšené. A text Heinricha Bölla připomíná, jak atmosféry strachu vždy okamžitě zneužije celá řada činitelů ke svému prospěchu a kšeftu. Jak se dá se strachem skvěle obchodovat, jak je policii a orgánům justice odpouštěno, ba přímo od nich vyžadováno, aby dělaly rychlé, předem očekávané závěry bez ohledu na dostatek důkazů, jak okamžitě vyvře zatuchlá maloměšťácká morálka, skvělá munice proti cti.

Inscenace Davida Šiktance ve Švandově divadle pracuje s paralelou mezi tehdejším a současným strachem z terorismu. Víc než analýza manipulace veřejným míněním (ostatně má dnes vlivem nejrůznějších internetových médií a jimi šířeného kvanta lží a nesmyslů veřejné mínění vůbec nějaký obsah?) zde vyvstává pohled na politické pozadí celé věci.

V inscenaci doslova září představitelka Kateřiny Marie Štípková, klidná, přesná, neokázale krásná, jaksi „německy“ chladná. Díky jejímu jevištnímu zjevu a projevu vynikne i motiv ve své samozřejmosti odpudivé mužské nadřazenosti. Kateřina je rozvedená, podle německých zákonů „vinou svévolného opuštění“, má bratra v kriminále a ovdovělou matku na smrtelné posteli. Pro takovou ženu přece musí být přízeň vlivného muže vítaná! Kateřina tím, jak bere život do svých rukou, sice získá sympatie svých zaměstnavatelů, průmyslového právníka a architektky, jejich rodinný přítel a host z prominentních kruhů (má také vliv na ony ostudné bulvární noviny) ovšem nedokáže pochopit, že Kateřina nestojí o poměr s ním, i když jí nabízí peníze, šperky a klíč od své předměstské vily. Ale právě kolem této „pánské návštěvy“ v jejím bytě se roztočí kolo bulvárních urážek a dehonestací, které se prominenta celkem nedotknou, zato z cudné Kateřiny vyrobí prostitutku.

Foto: archív Aleny Zemančíkové

Alena Zemančíková

Flaubertovo „Paní Bovaryová jsem já“ platí i v případě Heinricha Bölla a Kateřiny Blumové. Bytost, která má přesně logicky, ale nikoli pouze racionálně uspořádané hodnoty, která předpokládá, že se obecně mluví pravda, protože ona sama nelže, která má samu sebe v úctě, a právě proto se zajímá o druhé a pomáhá i za cenu osobního rizika, to byl i Heinrich Böll, který ubytoval ve svém domě Solženicyna vypovězeného ze Sovětského svazu a podporoval československé disidentské spisovatele.

Inscenace Studia Švandova divadla je zkrátka výsostně politické, a přitom elegantní divadlo. Recenzí jsem ale moc nenašla. Zato jsem objevila Heinricha Bölla na výstavě Pravoslava Sováka v Museu Kampa. Dílo se jmenuje Návštěva u H. Bölla 14. 3. 1978 a představuje dvanáct graficky upravených a do tabla uspořádaných černobílých fotografických spisovatelových portrétů. Od prvního, kde Böll září pohostinností a intelektem, až k předposlednímu, kde je zachmuřen, zdrcen, a k poslednímu, na němž je smrtelně unaven a možná i mrtev (?). Dílo reflektuje léta, kdy byl Böll označován za „intelektuálního původce terorismu“ a zostouzen a štván tehdejší západoněmeckou pravicí. Sluší se připomenout, že českoslovenští disidentští spisovatelé se ho dopisem zastali – tak, jako se on vždy zastával těch, kteří byli připravováni o čest.

Reklama

Související témata:

Související články

Fejeton Aleny Zemančíkové: Mohyla a lampióny

Za mého dětství v Tachově v šedesátých letech minulého století se v předvečer 7. listopadu pravidelně odehrával stejný rituál: v 17 hodin jsme se shromáždili...

Fejeton Aleny Zemančíkové: Růžencová kaple

Starý Henri Matisse, zbědovaný po náročné operaci a plicní embolii, vyděšený nálety na Cimiez poblíž Nice, kde měl dlouhodobě pronajaté apartmá a ateliér, se...

Výběr článků

Načítám