Hlavní obsah

Světu nelze úplně rozumět, říká komiksový a filmový tvůrce Vojtěch Mašek

26. 8. 2022, 10:00

„Čistý surrealismus je z pohledu současnosti malinko skanzen. A trochu se bojím, že protest surrealistů proti dnešku proto může reagovat na něco, co už tak úplně neplatí,“ říká Vojtěch Mašek, jehož film Arvéd je od včerejška k vidění v českých kinech. Snímek vychází z motivů ze života Jiřího Arvéda Smíchovského, znalce černé magie a konfidenta gestapa i StB.

Foto: Milan Malíček, Právo

Vojtěch Mašek

Článek

Proč jste si za hrdinu režijního debutu vybral zrovna Jiřího Arvéda Smíchovského?

Potkávají se v něm má dlouhodobější témata. Zájem z jedné strany o naši temnější historii a ze strany druhé o fantaskno, surreálno a řekněme faustovské motivy. Už od dětství mě zajímala jistá posunutost… Bavily mě horory. Ještě jsem ani neuměl číst, a už mi máma musela každý večer předčítat z Drákuly. I mé první literární pokusy měly hororový nádech. A postupem času jsem se začal víc a víc zabývat absurditou, hlavně ve spojitosti s filmem šedesátých let, například s Pavlem Juráčkem.

Proč vás přitahuje absurdita?

Asi protože svět vnímám jako něco, čemu člověk nikdy úplně neporozumí, čemu se může jen tak napůl smát. Cokoli si naplánujete, stane se trošku jinak – a pak se můžete buď začít hroutit, nebo se tou věčnou nejistotou bavit. Kombinace černého humoru a nejednoznačnosti mě vždy přitahovala.

Když svět vnímáte jako nepoznatelný, jaký máte vztah ke vědě?

Věřím, že svět má hledat řešení svých problémů, stále se zušlechťovat. Avšak v umění je pro mě ona existenciální nejistota důležitá. Myslím, že nejistota – přes občas i úspěšné pokusy něco ve společnosti zlepšit – v citlivějších lidech vždy zůstane, a tím pádem zůstane i v umění. Ostatně umění bez temnější struny, obrácené strany, nikdy moc nefunguje. Hrozí kýč nebo idealizace.

A dějiny jako druhý váš tematický zdroj?

Jsem z generace, co sice ještě zažila komunismus, ale nestihla už v té době čelit nějakým zlomovým životním rozhodnutím. A z téhle pozice nalézám v minulém režimu pořád spoustu otazníků. Zpracování ve filmu a v literatuře pak otevírá řadu možností, jak se na ně podívat ve stylizaci nebo v nějakém posunu. A protože se to všechno dělo vlastně docela nedávno, lze tím přinést odpovědi i na to, co člověk prožívá dnes.

Trailer k filmu ArvédVideo: CinemArt

Když se budeme bavit konkrétně o padesátých letech, kdy se odehrává většina filmu Arvéd, tak to byla samozřejmě hrůzovláda. Ale zároveň z těch mechanismů moci vyrůstá i groteska a absurdita. Třeba v rámci inscenovaných procesů nebo atmosféry neustálých obav mezi samotnými komunisty, kteří si nemohli být jistí, kdy na koho z nich dojde.

Mám z vašeho díla pocit, že vás zajímají primárně velké dějiny, že nemáte úplně touhu portrétovat každodennost…

Asi je to pravda. Zajímám se o vychýlenost té doby ve snaze pochopit, proč se tehdy děly podobné hrůzy. Kolem každodennosti mé postavy jen opatrně krouží, z obyčejnosti a všednosti mají strach. Asi ho mám i já – a proto se od všednosti pokouším utíkat do nadsázky a stylizace.

Poprvé mě to napadlo při četbě vašeho zpracování dílu Českého století, který vyprávěl o Gottwaldovi a Slánském. Uchopil jste ho v komiksu úplně jinak než Robert Sedláček v televizní verzi. Zatímco on to postavil na kamarádství obou protagonistů, vy jste šel po metafoře zvlčilé moci.

Ta práce pro mě byla netradiční v tom, že jsem byl v roli výtvarníka, adaptátora hotového scénáře Pavla Kosatíka. Záměrně jsem se tehdy vyhnul tomu vidět televizní verzi. Přemýšlel jsem, jak to uchopit po svém. A i tady jsem hledal odchýlení od realismu: vycházel jsem z původních fotek skutečných předobrazů postav a ty jsem různě deformoval a přeměňoval. A do toho jsem se snažil i dialogy, které jsou Kosatíkovy a které jsme neměnili, zobrazit nějak metaforicky.

Padesátými lety se vracíme ke Smíchovskému. Jak jste nad filmem přemýšlel? Byla tam už od začátku snaha nechronologickou formou odkazovat na Arvédovy magické rituály?

Na počátku byl pro mě klíčovým tématem jeho vztah se Štěpánem Plačkem, kterého coby Žida za války pronásledovali Němci a kterému Smíchovský díky svým kontaktům s nacisty pomáhal – aby se role po válce otočily: z Plačka se stal estébák a ze Smíchovského jeho konfident.

Foto: Milan Malíček, Právo

Vojtěch Mašek

Nazval jsem si to téma „ďáblův stůl“, kolem něhož sedí vyslýchaný a vyslýchající, ale nikdy není úplně jasné, kdo je kdo. Což je moment, který se táhne celými českými dějinami: od Sabiny přes Bondyho po lidi, kteří si mysleli, že dokážou systém přechytračit a něco na něm vybojovat. Díky Smíchovskému, jemuž se přezdívalo „novodobý Faust“, do toho přišlo ještě téma Faustova stolu, podpisu smlouvy mezi Faustem a Mefistem. Akorát já chtěl i pomocí nechronologické formy docílit, aby nebylo vždy zcela zřejmé, kdo je zrovna Faust a kdo Mefisto.

Od začátku to tedy bylo myšlené jako stolní hra. Film se odehrává v kancelářích, celách, soudních budovách. Ani v rámci oněch inscenovaných procesů, ve kterých Smíchovský svědčil proti svým bývalým kamarádům a kolegům, si aktér nikdy nemohl být jistý, jestli není zrovna součástí inscenace, adaptace nebo třeba učení se role.

Nakolik vás zajímá magie, okultismus, kabala – věci, co byly pro Smíchovského centrální?

V devadesátých letech jsem si sám prošel opojením ezoterikou. Dnes už je zprofanovaná a rozmělněná, ale tenkrát to bylo cosi nového. Devadesátky byly jakýmsi mezičasem, kdy se sem dostávaly zakázané věci, s nimiž se ve velkém experimentovalo: od okultních filosofií po drogy.

Foto: Maxim Stano

Michal Kern ve filmu Arvéd

Dnes mě láká to hledačství, zasvěcení nebo mysticismus umělecky zpracovat. Jednak to má atraktivitu tajemna a magie, ale zároveň je tam možnost dotknout se hlubších témat, která i v umění mají své místo a která vyrůstají z onoho neustálého střetu racionality a iracionality.

I na FAMU se údajně jednu dobu praktikovaly magické rituály; mluví se o tom mimo jiné ve spojitosti se Sašou Gedeonem.

Se Sašou jsem se na FAMU potkal, když přišel učit na katedru režie. V té době skutečně pronikal do šamanismu, ezoteriky a hodně to ovlivňovalo jeho uvažování. Diskutovali jsme s ním o našich námětech a scénářích. A byla to strašně zajímavá zkušenost, protože on si dokázal na jednu stranu zachovat smysl pro logiku a stavbu příběhu, ale zároveň mu tam pronikalo astrálno, což bylo třeba pro mé psaní na pomezí surrealismu velmi inspirativní.

Cítíte po zmíněných devadesátých letech nostalgii?

Dostal jsem se do věku, kdy už bych si chtěl sám zpracovat a definovat, co se tehdy dělo. Pohybovali jsme se v jakémsi alternativním undergroundu. Příchod konzumu a podnikatelů ve fialových sakách jsme vnímali jako odpudivý. Ale zároveň byla bezbřehost tehdejší svobody povznášející. Jasně, nemohlo to vydržet a je pravda, že si dnes devadesátky v mnohém zjednodušujeme a idealizujeme…

Měl jste tehdy potřebu se stavět do radikální opozice vůči těm fialovým sakům?

Naše radikalita se projevovala tím, že jsme vše komerční považovali za neakceptovatelné. Propast mezi populární kulturou a tím, co jsme chtěli dělat my, byla v našich očích obrovská. Vše, co šlo jen trochu po srsti, jsme odmítali. Kus z toho ve mně zůstal.

Zachycujeme rozklad, říká režisér a surrealista David Jařab

SALON

Dnes už je to ovšem jinak a nedá se říct, kde přesně hranice mezi kulturou populární a alternativní leží. Třeba na poli televizních seriálů vznikají strašně zajímavé a mnohovrstevnaté věci. A zároveň už kolem sebe nevidím underground, který by přinášel něco silného, zásadního, co jinde není k nalezení.

Mluvil jste o surrealismu. Odkazujete se i na československý surrealismus? Effenbergera, Švankmajera či jejich dnešní pokračovatele?

Švankmajer byl pro mě vždycky jednou z hlavních inspirací. S Effenbergerem jsem se naopak potkal docela pozdě, až na FAMU, ale hned mi zapadl do toho, co mě tenkrát bavilo. Jeho za života nerealizované pseudoscénáře mi připomínaly skeče Monty Pythonů. Přišlo mi zajímavé, že něco, co je považované za vysoké surrealistické umění, by z určitého pohledu mohlo být zpracované v ryze komediální formě.

Mimochodem nedávno jsem se bavil s francouzským překladatelem Benoîtem Meunierem. A on vůbec nechápal, jak je možné, že u nás pořád máme Surrealistickou skupinu, že se tady udržuje něco, co je v rámci dějin umění dávno překonané. Něco, na co se sice dá navazovat a co se dá citovat, ale co se přece nedá zakonzervovat. Ani pozdní Buñuel už není surrealismus, říkal nám, je to prostě Buñuel.

Zárodky revolty jsou v našich snech, říká Jan Švankmajer

SALON

Doba se změnila, je jiná, složitější, zamotanější. Čistý surrealismus je z pohledu současnosti malinko skanzen. A trochu se bojím, že protest surrealistů proti dnešku proto může reagovat na něco, co už tak úplně neplatí.

Opět zpátky ke Smíchovskému; už je z toho takový malý rituál našeho rozhovoru. Je pro vás ta na první pohled odpudivá figura psychologicky pochopitelná? Máte k němu empatii?

Mám, i když nebylo jednoduché ji v sobě objevit. Jeho hledačství nicméně není nepodobné tomu, co může prožívat tvůrce. I já bych chtěl stvořit dokonalé dílo, které mě naplní. A i já bych za klíč k němu leccos obětoval. Ona ta mefistofelská nabídka ostatně není o moci, penězích, slávě, ale o poznání a pochopení věcí.

Zároveň jsme s Michalem Kernem, představitelem hlavního hrdiny, objevili u Smíchovského obrovskou osamělost, ztracenost ve vlastní mysli a neschopnost to prolomit. Každý pokus z osamělosti vystoupit jeho mysl sama zablokuje. A i na to se dokážu napojit.

Reklama

Související témata:

Související články

Petr Fischer: Švankmajerova hra života

12. 3. 2018, 10:00

Surrealismus zřejmě už nikdy nebude mít takovou společenskou sílu jako na začátku 20. století. V mnoha ohledech se těkavému dnešku může jevit dokonce až...

Výběr článků