Hlavní obsah

Režisér Petr Nikolaev se vrací k Michalu Vieweghovi

Právo, Věra Míšková

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Do kin zanedlouho vstoupí česká novinka Vybíjená. Režisér Petr Nikolaev ji natočil podle scénáře Miroslava Oščatky, ale především podle stejnojmenné úspěšné knihy Michala Viewegha.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Režisér Petr Nikolaev

Článek

Před téměř dvaceti lety jste se představil českým filmovým divákům adaptací Vieweghovy knihy Báječná léta pod psa, a byl to velký úspěch. Proč jste si teď vybral právě Vybíjenou?

Nabídl mi ji Rudolf Biermann, který je dvorním producentem vieweghovských adaptací, a já jsem tu nabídku rád přijal. Po Lidicích a Příběhu kmotra, což byly filmy velmi vážné, jsem dostal chuť se zase jednou pustit do odlehčenější látky.

Potřeboval jsem herečku, která opravdu vypadá jako modelka – to je totiž docela specifická krása. A tomu Simona s přehledem dostála

Čím vás kniha nejvíc bavila?

Myslím, že Michal je mistrný autor v líčení i velmi drobných záhybů psychologie postav. A bavilo mě, že kniha nefandí silným, ukazuje, že ti, kteří mají do začátku naděleny trumfy, nemusí pak být v životě vítězi. Záleží na tom, jak s těmi trumfy hrají.

Ústřední trojici jste obsadil Partičkou, respektive její podstatnou částí – Ondřejem Sokolem, Richardem Genzerem a Michalem Suchánkem. Nebojíte se, že by popularita tohoto pořadu mohla být pro filmové diváky trochu zavádějící?

I tohle byl původně producentský nápad, který jsem z hlediska jeho divácké atraktivity chápal, ale nebyl jsem si jím příliš jistý. Až časem mi došlo, že je to nápad výborný především z hlediska filmu – ti tři jsou pro charaktery svých filmových postav jako stvoření.

Jak to vypadalo na natáčení – nelezla vám Partička do filmu?

Nebudu zastírat, že to nebylo úplně snadné. Nešlo o to, že bychom si nerozuměli, ale jsou na sebe přece jen hodně zvyklí v konkrétních situacích a také musejí dostát své pověsti.

Úplně jinak se s nimi pracuje, když jsou každý zvlášť, a jinak, když jsou pohromadě. Takže jsme se s tím trochu prali, ale věřím, že jsme všichni společně vyhráli. Jsou tam velmi silné chvíle.

Foto: Falcon

Z filmu Vybíjená

Roli třídní krásky jste svěřil modelce Simoně Krainové, která se tak sice před kamerou sešla po dvaadvaceti letech od Kamaráda do deště 2 s Lukášem Vaculíkem, ale v průběhu těch let se objevovala vlastně jen v bláznivých komediích Byl jednou jeden polda 1–3. Jak zvládala roli Evy ve Vybíjené?

Když jsem hledal představitelku třídní krásky, nepochyboval jsem vůbec o tom, že je u nás řada půvabných profesionálních hereček. Jenže já jsem potřeboval oslnivou krásku. Simonu Krainovou jsme na castingu vyzkoušeli a ona opravdu obstála.

Při pozdější spolupráci si získala můj respekt profesionálním přístupem a obětavostí. Opakované natáčení ve studené vodě odstonala.

Film se odehrává ve dvou časových rovinách – bylo náročné tu starší vytvořit?

To se týká hlavně architekta a kostýmů. Tím, že jsem pracoval už mnohokrát se špičkovou kostýmní návrhářkou Simonou Rybákovou, jsem s kostýmy neměl problémy a výborný byl i architekt Petr Fořt.

A co jazyk – ono se to nezdá, ale dnes mluví mládež jinak než před pětadvaceti lety.

To je pravda. Ale spíš než abychom pracovali s dobovým jazykem před 25 lety, jsme hlídali, aby do tehdejší doby nepronikl jazyk a chování současné. Třeba když jsme točili v tělocvičně, začali najednou herci používat prvky, které z nich dělaly spíše děti z americké střední školy. Tam jsem je musel v zájmu autentičnosti trochu usměrnit.

Co chystáte po Vybíjené?

Hodně se teď upínám k projektu o československých legionářích. Není to látka na první pohled tak atraktivní jako vieweghovská adaptace, ale považuji ji za velmi důležitou.

Je to pravděpodobně největší dobrodružství v moderní české historii: vyprávím o legionářích z takzvané sibiřské anabáze a to se týká 50 000 našich předků. Nejen že šest let bojovali a žili v Rusku, ovládali asi 6000 km transsibiřské magistrály, ale aby se vrátili domů, museli objet celý svět. Jsou to skoro pohádkové věci, o nichž dnes skoro nikdo nic neví.

Jak jste se k této látce dostal vy?

Pro mě je to osobní téma, dědeček byl legionář. Já jsem ho sice nepoznal, protože ho popravili za heydrichiády, ale hrál jsem si s jeho šavlí, cítím to. Chtěl bych splatit dluh jak v rodinném, tak společenském smyslu slova.

Sice vzniklo několik dokumentů, ale poslední hraný film Zborov vznikl v roce 1938, a přitom hraný film má určitě větší dosah. Teď se nám po tříletém úsilí podařilo dostat první peníze – grant na napsání scénáře –, takže doufám, že film natočíme. Měla by to být velká epopej s rozpočtem asi 100 miliónů korun.

Může se Vám hodit na službě Zboží.cz:

Reklama

Výběr článků

Načítám