RECENZE: Pokus o českého Wilsona nevyšel

Inscenace, která zahájila letošní sezónu činohry ND, neměla běžný průběh. Rozezkoušel ji režisér Štěpán Pácl, dokončil šéf souboru Daniel Špinar. Převzít klasický titul, k němuž každý režisér hledá svůj přístup, jistě není snadné. Jaké měly být Tři sestry Páclovy / Špinarovy lze ovšem z výsledku jen těžko vyčíst.

Především jsou hlučné a v hereckém výrazu silně přeexponované. Jako by režisér položil rovnítko mezi velké emoce a velký křik doprovázený hysterickým zmítáním se po scéně. Na skutečné emoce jako by platilo embargo, o lásce si jen prozpěvuje Veršinin, Máša i další postavy v Greminově árii z Oněgina.

Hraje se ve velké betonové hale se stejně hystericky vlajícími závěsy a zašlými tapetami, kostýmy odkazují k (sovětskému?) bezčasí. Kožešiny, uniformy, dámské róby i zelené igelitové pláštěnky. Nad hlavami herců se skví nápis Jen počkej! ze známé sovětské filmové grotesky o vlku a zajíci. Proč, bůh ví. Snad jako všeobecný výsměch všemu. Ale vždyť je to všechno jedno, povzdechne si samý závěr hry Čebutykin.

Olga (Tereza Vilišová), Irina (Veronika Lazorčáková) i Máša (Jana Stryková) jsou vzájemně zaměnitelné, osobitější podobu nabídne v Nataše jen Magdaléna Borová, ostatní figury jsou buď sytě přehrávané, případně bezvýrazné. Hlavní pozornost na sebe strhává agresívní Solený (Igor Orozovič), Veršinin (Karel Dobrý) i Tuzenbach (Matyáš Řezníček) jsou vedle něj jen mdlé stíny bez charismatu. Do groteskní nadsázky je stylizovaný Čebutykin (Václav Postránecký) a především nesnesitelná mužatka Anfisa (Eva Salzmannová), inscenaci herecky pokorně slouží František Němec jako Ferapont.

Výtvarná stylizace včetně bílého líčení tváří, dramatické svícení a odlidštěný herecký projev napovídají, že snad mělo jít o odvar z režií v Národním divadle oblíbeného Roberta Wilsona. Zůstalo však jen u inscenace, která svou nudnou brutalitou diváka odradí tak, že na ni s úlevou zapomene sto metrů od divadla.