Článek
Už v roce 1980 začala Helena Třeštíková natáčet dokument o rodině Strnadových z Prahy, která se nejdříve objevila v sérii Manželské etudy. Po dvaceti letech přišly druhé etudy a nakonec režisérka přitočila ještě další dekádu a ze všeho nově sestříhala celovečerní film Strnadovi.
Dvě třetiny osudů tedy divák přibližně zná z televizní série, nový film ale končí rokem 2015. Síla dokumentu spočívá hlavně v tom, jak dlouho sleduje jejich život a jak autenticky vystupují jednotliví aktéři. To, že říkají pravdu a vtíravou kameru za 35 let ze svého domova neodehnali, se rovná zázraku.
První část působí spíše optimisticky, rodí se děti a spřádají se smělé plány na úspěch rodinné firmy. V pokročilejším věku ale přichází vážná krize, matka pěti dětí se dvakrát psychicky hroutí, chce se zabít a do rodinných sporů se nešťastně zamotá i policie.
Rodina Strnadů na archívním snímku
Otec rodiny si neustále stěžuje na špatné tržby a uvažuje o ukončení podnikání a pronajmutí domu. Není ale možné nezmínit, že jeho věčný pesimismus je v rozporu s tím, co film ukazuje - ve skutečnosti má rodina značný majetek, rozhodně nadprůměrný. Až ve stáří kamera poprvé zachytí silný moment, kdy se pesimista zamyslí a říká, že končí s hromaděním majetku. K někomu holt prozření přijde ve třiceti, k někomu v šedesáti.
I když vidíme 35 let života z rychlíku, časosběrná metoda umožní klenout velké drama a dává vyniknout hlubšímu poznání - jak čas ubírá na důležitosti zdánlivě obrovským problémům nebo je úplně rozpustí a naopak, jak snadno se plány zahrnující podnikání, vysokoškolské tituly či svatby hroutí.
Vnímavý divák si nakonec z filmu neodnese jen depresi, ale spíš poznatek, že největším životním uměním je schopnost akceptovat změny, zaujmout buddhistický klid a nikdy neztrácet humor.
I když ve snímku Strnadovi probleskuje legrace spíš méně. Třeba když je otec, často dojímající sám sebe, přerušen ve svých depresivních tirádách vstupem manželky, jež situaci shodí praktickou větou o tom, že se jde jíst polívka.