Článek
V době, kdy světem vládne móda takzvaných selfies, je velice podnětné sledovat, jak s vlastní osobou, co do vizuality, nakládá profesionál, který má navíc ideový záměr.
Osou celého projektu je zkoumání sebe sama. Dita Pepe nezobrazuje totiž život z anonymního odstupu, nepopisuje životní příběhy neznámých lidí na ulicích měst. Nechce se stát pouhou přenašečkou emocí na mrtvý obraz. To by pro ni byla příliš schematická práce, a právě klišovitý schematismus je to poslední, čím by se chtěla zabývat.

Fotografka Dita Pepe hraje ve svém projektu různé role (Tumi, 2014).
Autoportréty navíc nejsou klasicky pojaté. Dita na nich hraje jen jednu roli, další, neméně zásadní představuje druhá osoba pocházející ze skutečného prostředí. Výtvarnice se jí však někdy až submisivně přizpůsobuje. Bere si na sebe stejné šaty jako její vzor, stává se pomyslnou partnerkou, milenkou či manželkou svého mužského protějšku. Vytváří s ním pár, nebo dokonce rodinu (na jednom snímku je vyobrazena její skutečná rodina).
Autorka jde napříč všemi sociálními vrstvami. Od žen polosvěta, jako jsou barové tanečnice či pouliční šlapky, až po sportovce, baletky či bohaté uhlobarony. Vše vypadá naprosto přirozeně a skutečně. Právě uvěřitelnost je podstatou projektu. Člověk mnohde musí detailně zkoumat, kdo je fotografka a kdo osoba z lidu.

Dita Pepe: Michal, Anička, Ida (2006).
Ovšem právě toto zkoumání dává úžasnou možnost proniknout do duchovní podstaty její tvorby. A zamyslet se také nad tím, proč nás osud umístil do toho kterého prostředí.
Vždyť stačí náhoda a můžeme se narodit do rodiny multimilionářů, nebo naopak lidí na hranici bídy. Dita Pepe ukazuje všechny možnosti.
Dita Pepe: Autoportréty 1999 – 2014 |
---|
Dům umění v Opavě, do 10. dubna |