Článek
V hlavní soutěži se objevil první favorit. Je jím film Triangle of Sadness (Trojúhelník smutku) švédského satirika Rubena Östlunda, laureáta Zlaté palmy z roku 2017 za film Čtverec. Ten poté získal i šest Evropských filmových cen včetně té hlavní a řadu dalších ocenění.
Trojúhelník smutku na něj volně navazuje nikoli postavami nebo příběhem, ale žánrem, velmi ostrou satirou. Název filmu je termín ze světa módy, označuje se jím vráska mezi obočím, která se sice věkem prohlubuje, ale lehký botox ji prý spraví.
Stejně malé starosti mají účastníci výletu na luxusní jachtě, postavy značně bizarní, ale rozhodně spokojené se svými zámožnými životy. Mezi ně je pozvána dvojice influencerů Yaya a Karl, jejichž životní úroveň je stručně charakterizována zamítnutou platební kartou.
V první části se všichni kromě Yayi a Karla chlubí svým vlivem a bohatstvím, a ač se loď zmítá v bouři a přibližují se piráti, hodují ostošest.
Než scenárista a režisér Östlund pošle loď ke dnu, rozpoutá na palubě peklo mořské nemoci se všemi jejími projevy. Jen kapitán (Woody Harrelson) a ruský magnát, obchodník s hnojivy (Zlatko Burić) mají tak odolné vnitřnosti, že uprostřed toho všeho vedou vášnivou debatu o Marxovi, kapitalismu, socialismu.
Korunu všemu nasadí kouzelný pár starých lidí, kteří zbohatli na výrobě ručních granátů. Když piráti hodí první granát na palubu, stařenka ho vezme do ruky a obrátí se na svého muže se slovy: „Oh, Winstone, není to jeden z těch našich?“
A pak přijde výbuch – a přesouváme se do druhé části filmu, na opuštěný ostrov, kam moře vyplavilo několik přeživších. Jen jedna z nich, na jachtě vrchní uklízečka záchodů, však umí rozdělat oheň, lovit ryby.
Pavouk a osel
Östlund je drsný, ale především vtipný. Diváci chvílemi doslova řvou smíchy, ale zároveň až mrazí z toho, jak filmař společnost ukazuje a jaký osud jí předpovídá. Těch možností není málo ani moc, stejně jako výkladů, které Trojúhelník smutku nabízí.
Zaujal i film Holy Spider (Svatý pavouk) režiséra Aliho Abasiho, který se v Cannes představil v roce 2018 snímkem Gräns (Hranice). Postoupil do nejprestižnější sekce, v hlavní soutěži uvedl snímek natočený podle skutečných událostí v jeho rodném Íránu.
Děj sleduje sériového vraha, který je na lovu a láká oběti, vesměs prostitutky, do sítě. Zatímco policie zločiny ignoruje, Rahim, novinář z Teheránu, putuje temnými čtvrtěmi posvátného města a hledá pravdu.
Název filmu odkazuje na přezdívku sériového vraha, který v roce 2001 zabil ve městě Mašhad šestnáct prostitutek, protože je považoval za nečisté. Proces vyvolal velký rozruch nejen kvůli hrůznosti činů, ale i proto, že některá konzervativní média se z vraha snažila udělat hrdinu. Abasi, který Írán v té době opustil, připravoval film patnáct let.
„Nechtěl jsem ten případ obnovit. Můj záběr byl mnohem širší. Postupem času jsem si dokonce dovolil odklonit se od faktů, protože jsem cítil, že tento příběh není jen o Saídovi. Bylo to o mizogynii,“ prohlásil k filmu režisér, který doufá, že svým snímkem nastaví zrcadlo íránské společnosti. „I když je to zrcadlo špinavé nebo rozbité.“
Očekávání naopak nenaplnil film Eo polského režiséra Jerzyho Skolimowského. V Cannes byl režisér oceněn už v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století, ale novinka za většinou jeho předchozích filmů zaostává.
Hlavním hrdinou je osel Eo, kterého režisér sleduje od polského cirkusu až na osudná italská jatka. Pohled je to podivný, jen místy vtipný, a vedle osla v něm vystupují až nepochopitelně bláznivé postavy v čele s Isabelle Huppertovou, které se chovají naprosto nepravděpodobně.
Ve čtvrtek 26. května by měla do Cannes dorazit druhá z největších festivalových hvězd, Tom Hanks. Měl by uvést životopisný film Baze Luhrmanna Elvis, v němž Hanks hraje Presleyho manažera Toma Parkera.