Článek
Co pro vás znamená blues?
Je vyjádřením toho, co v životě cítíme.
Že se mu budete naplno věnovat, jste se definitivně rozhodl poté, co jste slyšel koncert harmonikáře Big Waltera Hortona. Po něm jste se naučil hrát na harmoniku. Jaký vztah jste měl k hudbě předtím?
Už v dětství mě podobná hudba přitahovala, ale měl jsem omezený přehled. Poslouchal jsem Arethu Franklinovou, Raye Charlese a Otise Reddinga, protože je hráli v rádiu. Byli jsme chudí a neměli doma moc desek.
Z rozhovorů s vámi se zdá, že jste v sedmnácti letech po příjezdu do Chicaga našel ve hře na harmoniku smysl života. Vnímáte to tak?
Ano, když jsem slyšel Big Waltera Hortona, jak na ni hraje blues, bylo to pro mě zjevení. Hrál přes zesilovač, který její zvuk upravoval tak, že zněla jako saxofon.
Nikdy předtím jsem nic podobného neslyšel. Změnilo to mé směřování a dalo to mému životu smysl.
Seznámil jste se s Hortonem?
Bohužel jsem byl stydlivý a neodvážil se ho oslovit. Na jeho koncert jsem šel několikrát a lituji, že jsem mu nepotřásl rukou a neřekl mu, že kvůli němu se ze mě stal muzikant.
V roce 1976 jste se ale přestal muzice věnovat. Co se stalo?
V té době jsem opustil snahu se hudbou živit, protože ve mně v té době vyvolávala příliš silné emoce, kterým jsem nerozuměl. Blues pro mě tehdy bylo spíš bolestivé než příjemné. Proto jsem si vzal pauzu, potřeboval jsem odvést určitou introspektivní práci sám na sobě. Chtěl jsem zjistit, proč se cítím zle. Začal jsem proto na univerzitě studovat psychologii.
Na co jste přišel?
Trvalo mi to léta, ale došel jsem k závěru, že psychologie a hudba řeší stejné věci. Díky tomu jsem se s hudbou dokázal smířit a vrátit se k ní. Pochopil jsem, kam chci směřovat a že pro mě je smysl života spojený s komunitou a snahou pro ni vytvářet něco pozitivního, léčivého. Psychologii mám rád, ta práce mě naplňovala, měl jsem pocit, že jsem prospěšný, ale nakonec jsem zjistil, že hudba mi přináší stejný pocit. Když se ale věnuju hudbě, jsem šťastnější, protože zapojuju své tělo a duši. Cítím jednotu a navíc mohu vyjadřovat emoce, které se jen těžko formují do slov.
A temné emoce, které vám bránily hrát, zmizely?
Přestal jsem se jich bát. Dokonce jsem je začal vítat, protože jsem našel konstruktivní způsob, jak je vyjádřit. Už nemám pocit, že je musím skrývat, protože jsem si sám sebou jistější. A jsem šťastnější. Dnes považuji zkoumání temných stránek života za léčivé. Ovšem blues nečerpá jen ze smutku, ale i z veselých momentů v životě. Zahrnuje celou škálu existenciálních pocitů.
Na začátku devadesátých let jste po jam session v Café Lura založil skupinu Mississippi Heat. Co si z toho večera pamatujete?
Vždy jsem měl podvědomý pocit, že do bluesové komunity patřím. Táhlo mě to k ní, chtěl jsem se stát její součástí. Ten večer v polské kavárně v Chicagu jsem byl se svým bratrem, který poslouchal, jak jsme hráli. Věděl, že mě to baví, a napadlo ho, abychom v sestavě z toho večera založili kapelu. Stal se naším prvním manažerem. Začínali jsme ve čtyřech, později nás bylo šest, nyní hrajeme ve složení foukací harmonika, zpěv, kytara, baskytara a bicí.
Viděl jste koncerty mnoha velkých bluesových muzikantů. Kdo měl největší charisma?
Mnoho z nich. Některé jsem ale bohužel naživo neviděl. Například bych moc rád býval navštívil koncert Alberta Kinga. Mnohokrát jsem viděl Muddyho Waterse, toho jsem miloval. Můj dobrý přítel byl Junior Wells, který nedávno zemřel. Sledoval jsem ho opravdu moc rád.
Ale mám radost, že výjimečné osobnosti potkávám mezi hudebníky dodnes. I mezi mladšími je mnoho fenomenálních kytaristů a hráčů na harmoniku. Vždy ocením, když je někdo nejen nadaný, ale také hudbu cítí. Když ji cítíte, publikum to vnímá. Jinak je to nuda, i když jste sebelepší technik.
Mluvil jste o významu komunity. Je ta bluesová soudržná?
Ano, cítím se jako součást velké rodiny. Jistě, výjimky existují, ale obecně je to vřelé, otevřené bratrstvo, které pojí společná láska k hudbě. Respektujeme se.
Minulý rok jste vydali album Cab Driving Man. Co pro vás znamená?
Jsem na ně pyšný. Líbí se mi výsledek i to, jaký na něm moji muzikanti předvádějí výkon. Cítím z těch písní vášeň. Někdy se stane, že nahrávání nevyjde tak dobře, jak si člověk představoval, ale tohle se povedlo.