Nová kniha Murakamiho o lidech hledajících půdu pod nohama

Je na místě říci, že je kromě jedné publikoval časopisecky v Japonsku nedlouho poté, co zemi postihla v roce 1995 dvě neštěstí: v lednu zemětřesení v jedenapůlmiliónovém Kóbe a v březnu sarinový útok v tokijském metru.

Otřesy země si vyžádaly víc než šest tisíc obětí a zničily třetinu domů. V metru zahynulo třináct lidí, víc než šest tisíc se přiotrávilo… Spisovatel, žijící dosud v ústraní v cizině, se vrátil domů a rozhodl se vyjádřit. Literární kritika proměnu jeho tvorby charakterizovala slovy, že se z autora „odtažitého“ stal autorem „angažovaným“. Jako výsostného tvůrce ho však ničivé zemětřesení i terorismus inspirovaly nepřímo.

Rozhodl se vyprávět o lidech nejrůznějšího věku a sociálního postavení, které však spojuje pocit, že přestávají stát „oběma nohama na zemi“. Jednoho dne totiž zjistí, že stejně jako země či skály „začnou téci“, tak i jejich osobní život postihne osudová změna.

Dobře situovaného muže Komuru opustí po řadě let manželka se vzkazem, aby se nesnažil ani pochopit, proč s ním už žít nemůže. Mladík Jošija, žijící s matkou, která ho přesvědčuje, že je syn „Boží“, pocítí mimořádnou touhu zjistit, kdo je jeho otec. Bohatá lékařka si začne pokládat otázky po smyslu života.

„Život a smrt jsou totiž, v jistém smyslu, pouze jedno a totéž,“ říká jí průvodce, který ji přivede k poznání, že bolest někde uvnitř jí časem neumožní ani pokojně odejít z tohoto světa. Nechybí klasický trojúhelník dvou mužů a ženy stejně jako fiktivní postava Žabáka, zamezujícího zemětřesení v Tokiu.

Murakami jde svou cestou, připomíná milovanou muziku, třeba Pearl Jam nebo Beach Boys, jeho hrdiny oslovují Jack London, Hemingway i Dostojevský. V drobných příbězích pak dokáže vypovědět moderním, čtivým jazykem o člověku to, co mnohému neodhalí ani filozofická úvaha. Soubor Po otřesech se proto řadí k tomu nejlepšímu, co vydal.