Článek
Hrajete v různorodých filmech od brilantního dramatu jakým je Řidič slečny Daisy až po velmi nenáročný akční sci-fi horor Pavučina snů, který jste nám ve čtvrtek představil. Co je pro vás rozhodující inspirací pro přijetí role?
Nejvíc jsem inspirován nedostatkem peněz. Ale vážně - vy se asi ptáte, jestli potřebuji nacházet v rolích nějakou inspiraci? Ne, jde o práci. Člověk to dělá třeba proto, že ještě předtím nic takového nedělal nebo že ho to nějakým způsobem láká, že věří, že se při natáčení nebude nudit. A někdy je to potřeba práce - ta neznamená jen peníze, ale prostě jen potřebu pracovat.
Komické role ale nehrajete - nemáte do nich chuť nebo vám je nenabízejí?
Nikdo mi je nenabízí, a když se na mě podíváte, asi vám je jasné, proč. Vypadám prý vážně - a když se jednou zapíšete do povědomí jako vážný herec, lehčí role už nedostanete.
Máte prý ztělesnit Nelsona Mandelu - jak se při té představě cítíte?
Hrát žijící postavu nikdy není snadné. Pokud diváci neví a neslyší, jak člověk, kterého hrajete, vypadá, je snadnější je přesvědčit, že jste on. Ale protože všichni víme, jak vypadá a mluví Mandela, je mi jasné, že až se na mě podívají, řeknou si "to není on". Ale je to ještě dost daleko, k filmu se teprve píše scénář.
Na druhou stranu se s ním ale znáte, bude to o to snadnější?
Snad, ale i z toho mám trochu obavy, abych ho svou interpretací třeba neurazil. My jsme se setkali v Jižní Africe, v New Yorku, ale kvůli něčemu jinému. Nápad, abych ho hrál, pochází od něj. Dohodli jsme se, že až dojde k natáčení filmu, strávím s ním více času, "naroubují" mě na něj, budu ho sledovat od rána do večera, jen na některá politická jednání s ním nepůjdu.
Politika vás nezajímá?
Moc ne a hlavně o ní nerad mluvím. Jsem herec, jen v některých rolích předstírám, že věcem rozumím. Nejsem žádný prorok a už vůbec se necítím povolán říkat politikům, co mají dělat. Mám samozřejmě své názory, ale nevím, proč bych je měl vyslovovat veřejně.
Tak jen zlehka: postavení černých herců se v posledních desetiletích zlepšilo, dokonce už i žena černé pleti, Halle Berryová, dostala Oscara. Čím si to vysvětlujete?
Ta proměna je dlouhodobá a pokrok v tomto směru trvalý. Když se totiž začátkem sedmdesátých let ukázalo, že i černí herci přinášejí filmům peníze, přestal být Hollywood jednobarevný. Přesněji řečeno, ten průmysl zná odjakživa jedinou barvu, a tou je zelená - barva peněz. Co vydělává peníze, je dobré. To není cynické - pokud peníze nevyděláváte, nemůžete je dostat. Když tedy v Hollywoodu zjistili, že černí peníze vynášejí, museli svůj přístup k nim přehodnotit.
Už léta je dokonce obvyklé, že jeden hrdina thrilleru, třeba policista, je bílý, druhý černý. Má to stejný důvod nebo to prostě na plátně dobře vypadá?
Nevím přesně, ale máte pravdu, že ten kontrast "black and white" vypadá vždycky dobře. Nicméně hlavní důvod vidím v tom, že se takovým obsazením rozšiřuje publikum - černí chodí hodně do kina, nechávají tam spoustu peněz.
Halle Berryová dostala loni Oscara, mají ho i další černí herci, vy jste zatím získal "jen" tři nominace. Myslíte, že se dočkáte třeba zrovna s rolí Mandely?
Nevím, a je mi to skoro jedno. Za důležitější totiž považuji nominace. Ty jsou podstatné, protože se o vás všichni dozvědí. A když máte tři, je to třikrát lepší. Pokud totiž vyhraju, zapomene se na mě. Dneska ráno jsem se někoho zeptal, kdo dostal Oscara loni, a on si nevzpomněl. Ale když jsem jen nominován, říkají "měl jsi vyhrát" a nezapomenou tak rychle.
Jaký máte vůbec vztah k oscarovým ceremoniím, festivalům, slávě? Není vám někdy líto, že vás potkala později než jiné herce?
Ne, není čeho litovat. Pracuji jako herec už skoro čtyřicet let a myslím si, že je dobré, že to nepřišlo dřív - dneska možná dokážu přijímat a ocenit role, které dostávám, aniž bych z toho zblbnul, zbláznil se. Čehož jsme u mladých hvězd svědky běžně.
A pokud jde o můj vztah k festivalům a slávě - je to součást mé práce. Herec se na to, aby byl zván na filmové festivaly, na Oscary, přece chystá. Cvičí úsměvy, gesta. Já se těším na to, že mě pozvou třeba do Cannes, i tenhle festival je skvělý, jako každý v Evropě. Je to staré město, krásně zachovalé, má svou historii, a to Američané na Evropě obdivují.
Popularita má samozřejmě i negativní stránky, po určité době se stane rutinou, člověk dostává pořád stejné otázky a říká si "bože jak mám odpovědět, co mám zase říct, aby to nebylo věčně totéž".Sláva je jen pozlátko, člověk ty nacvičené úsměvy a gesta rozdává na všechny strany... je to prostě práce.
Zkusil jste režii, máte producentskou firmu. Přemýšlíte o návratu k divadlu?
Ne. Hrál jsem v divadle 25 let a stačilo. Nechci se vrátit, necítím vůči tomu sentiment a popravdě řečeno už se nechci učit celé role - pro film se vždycky naučím jen pár vět. Režii jsem zkusil, abych věděl, jestli bych to uměl, jestli mám talent. Zjistil jsem, že ano, ale není to kariéra, kterou bych chtěl rozvíjet. A vlastní produkční společnost mám proto, že chci natočit ještě spoustu filmů, v nichž ani nemusím hrát, třeba budou pro mladší herce, ale chci u toho být.
Mluvíme pořád o práci, ale co vaše koníčky, třeba hudba, je to jiné?
Hudba je kšeft, ne koníček. Vlastním jazzový klub. Koníčky mám docela jiné: rád létám, je to příjemné i praktické. A pak mám plachetnici, ta mě baví nejvíc.
Jste jedním z mála herců, o nichž člověk nečte v bulvárním tisku. Čím to je?
Tím, že se velice snažím, aby se o mně bulvár nezajímal. Dlouho žiji v jednom manželství, mám skvělé děti, vnoučata, nebydlím v Hollywoodu - jsem asi z tohoto hlediska hodně nudný patron.
