Článek
Kolikrát jste se při nahrávání alba všichni sešli v jednom pokoji?
Stewart: Je zábavné, že když jsme představili světu naše album, lidé si odvodili, že jsme ho museli dát dohromady společně, tedy v jedné místnosti. Tak to opravdu bylo. Všechny písně jsme nahráli společně naživo.
Mick Jagger: Měli jsme dvě soustředění, pokaždé deset dní. S ostatními hudebníky jsem tím pádem byl v jednom pokoji asi tři týdny.
Stewart: Dali jsme na web nějaký záznam ze studia, ale je to opravdu jen letmé zastižení toho, jaké to bylo. Naštěstí máme nafilmovanou ještě další hodinu.
Jagger: Byla to legrace. Když se podívám na to video, které bylo natočeno hned ze začátku, uvědomím si, že první dva týdny byly úplně skvělé. Je to dost neuvěřitelné, když vezmete v úvahu, že to klidně nemuselo stát za nic. Bylo to ale na výši, rychlé a zběsilé.
Každý žijete někde jinde. Diskutovali jste o projektu po telefonu?
Jagger: Nic takového. Já s Davem jsme dopředu něco napsali, ale pak jsme to nemuseli vůbec použít.
Stewart: Noc před první schůzkou se všemi jsme se rozhodli nic s sebou nevzít. Řekli jsme si, že když to uděláme, zabrzdíme tvůrčí proces Damiana, Joss nebo A. R. Takže jsme tam vpluli a řekli: „Nic nemáme, pojďme začít.“ A za hodinu a půl jsme měli tři písničky.
Jaké bylo nahrávání s Damianem Marleyem, zástupcem nové generace reggae?
Jagger: Vlasy mají lidé od reggae pořád stejné. Myslím tím, že má hodně vlasů.
Stewart: Damian je ale o hodně vyšší než ostatní. A zajímavé je, že si nezapisuje texty.
Jagger: Jak si pamatuje ty dlouhé sloky, to opravdu nevím.
Stewart: Vždycky je znovu a znovu předělával zavřený ve svém pokoji. Když pak otevřel dveře, vyvalilo se tolik kouře…
Jagger: To byl takzvaný ganja pokoj.
Stewart: Mickovi a Joss kouř vadil, škrábal je v krku. Nahrávání však mělo různé části. Někdy jste otevřeli dveře a vyvalil se kouř, jindy zase vodka.
Svět prochází těžkým obdobím. Přinášíte i politické poselství?
Jagger: Některé písně mají sociální nebo politický kontext. Je v nich hodně sociálních témat. Damianovy party nesou několik takových poselství, stejně jako mnoho humoru. Některé jsou čistě politické, jiné prostě jenom osobní. Třeba píseň I Can’t Take It No More cílí na politiky.
Na někoho konkrétního?
Jagger: To ne, to by byl velmi snadný cíl. Písně, které napsal A. R. Rahman, jsou zase hlavně duchovní, takže je to pěkný mix témat. A pak je na desce třeba tesklivá I Don’t Mind. Představuji si skotský venkov a jeho poklidnou krajinu. Je to dost divné…
To je ta, ve které se zpívá o newyorských „dvojčatech“?
Jagger: Přesně. Objeví se tam dvojčata a vybuchnou. Takže v textech je opravdu hodně různých témat.
Stewart: Myslím, že i když je to roztroušené a je tam hodně různých slov, ve finále je tam obecné poselství. Protože to je to, k čemu většinou muzikanti nakonec dojdou. Píšou o rozmanitých problémech, ale je tam celkový pocit naděje. Je legrace, že když jsme řekli, že se budeme jmenovat SuperHeavy. Lidi si mysleli, že to bude heavy metal.
Natočili jste přes třicet hodin hudby. Vznikly i experimentálnější kousky?
Stewart: Nahráli jsme některé party, které nám v tu chvíli dávaly smysl. Když jsme je pak ale poslouchali, zjistili jsme, že to je šílená hudba. Byla tam píseň SuperHeavy, která pokračuje…
Jagger: …donekonečna.
Stewart: Trvá asi dvacet sedm minut a pořád se stupňuje. Někdy byla ve studiu opravdu legrace. Bylo tak velké, že by se tam vešel orchestr. Takže bubeník nemusel mít sluchátka. Něco hrál a my s Mickem jsme se zrovna pokoušeli o jinou píseň a baskytarista taky. A zvukař se chudák potil.
Jagger: Už nevím, co to bylo. Zpíval jsem něco jiného, do toho něco jiného namixovala Joss a tak trochu to pasovalo dohromady. Nakonec jsme to ale nepoužili, i když to vypadlo docela dobře.