Juliette Binocheová přijela do Karlových Varů

Narodila se 9. března 1964 v Paříži herečce a učitelce herectví Monique Stalensové a režisérovi Jeanu-Marie Binocheovi. Umělecké geny tedy měla kde brát a během své více než čtyřicetileté kariéry je bohatě zúročila.

Kromě hereckého talentu je i jazykově nadaná, vedle rodné francouzštiny dokonale ovládá i angličtinu a hrála i v několika dalších jazycích. Je známá také jako malířka, tanečnice a autorka výtvarných projektů.

Před kamerou se začala objevovat na začátku osmdesátých let, hvězdou francouzské kinematografie se stala díky roli ve filmu Schůzka, jíž ji režisér André Téchiné vyslal dobývat herecké filmové nebe, a to nejen ve Francii.

Zavolali i z Hollywoodu, v roce 1988 natočila v americké produkci podle románu Milana Kundery Nesnesitelnou lehkost bytí. Jako producent stál za filmem Saul Zentz, jehož práce je neodmyslitelně spojena s americkou tvorbou Miloše Formana, na scénáři se podílel další Formanův spolupracovník Jean-Claude Carrière.

Film nepatří k nejlepším filmům režiséra Philipa Kaufmana, ale výkon Juliette Binocheové je rozhodně zapamatovatelný.

Skutečné mezinárodní uznání pak získala díky spolupráci s významnými evropskými režiséry. Za ztvárnění ženy vyrovnávající se se ztrátou manžela a dítěte ve filmu Tři barvy: Modrá režiséra Krzysztofa Kieślowského dostala vedle francouzského Césara i prestižní Volpi Cup na festivalu v Benátkách. Vždy vyhledávala spolupráci s režiséry s výrazným autorským rukopisem, vedle Kieślowského točila například s Michaelem Hanekem, Abbasem Kiarostamim nebo Claire Denisovou.

Vrchol hollywoodské kariéry přišel v roce 1996 s filmem Anglický pacient. Role zdravotní sestry Hany jí vynesla Oscara za nejlepší ženský herecký výkon ve vedlejší roli.

Patří také mezi nevelké množství hereček, oceněných na třech největších filmových festivalech – na Berlinale za nejlepší herecký výkon v Anglickém pacientovi, v Cannes za Věrnou kopii a v Benátkách za Tři barvy: Modrá.

Nevyhýbala se však ani lehčím žánrům, v britsko-americké produkci natočila pod režijní taktovkou Lasse Hallströma a s Johnnym Deppem v hlavní mužské roli slavnou Čokoládu, která je řazena mezi desítku nejlepších filmů o jídle.

Její herecký rejstřík je tedy velmi pestrý. V jednom z rozhovorů o tom řekla: „To je to, co je pro herce vzrušující – jak vstoupit do nového, znovu vynalézt něco v sobě skrze jiný příběh. Jinak mi to připadá jako smrt. A mou ambicí je být pravdivá. Nebo se o to alespoň pokoušet.“

Nikdy se nevdala, ale má za sebou několik zásadních partnerských vztahů, z nichž vzešly dvě děti. Z prvního s profesionálním potápěčem André Hallem má syna Raphaëla.

Na konci tisíciletí se pak na natáčení filmu Děti století setkala s francouzským hercem Benoîtem Magimelem. Ztvárnili spisovatelku George Sandovou a básníka Alfreda de Musseta a vztah se přenesl i do skutečného života.

Binocheové bylo tehdy 34 let, Magimelovi o deset méně. „Poprvé jsem Benoîta viděla ve filmu Děti noci. Zaujala mě jeho svoboda a přirozenost před kamerou. Když jsme se pak setkali u Dětí století, byl v něm zvláštní klid a sebejistota,“ řekla později herečka.

Jejich příběh sice vydržel jen necelých pět let, ale ve Francii bývá označován za jeden z nejznámějších hereckých vztahů své doby díky tomu, že začal při natáčení filmu o jedné z nejslavnějších milostných afér francouzských dějin. Jejich dcera Hana se narodila krátce po dokončení filmu.

Po více než dvaceti letech se znovu setkali ve filmu Umění jíst a milovat. Oba v rozhovorech přiznali, že návrat ke společné práci byl emotivní, protože od rozchodu spolu příliš kontakt neudržovali. Binocheová později řekla, že při natáčení znovu objevili „radost z toho být spolu“, tentokrát už bez tlaku partnerského vztahu.

Na jaře 2024 byla Binocheová jednomyslně navržena správní radou Evropské filmové akademie na post prezidentky a od 1. května 2024 zde vystřídala polskou režisérku Agnieszku Hollandovou. Ve svých prvních vystoupeních zdůrazňovala význam kulturní rozmanitosti, svobody tvorby a mezinárodní spolupráce.

To prosazovala i jako předsedkyně hlavní poroty 78. ročníku Festivalu v Cannes v roce 2025. Šlo tehdy o mimořádně symbolické jmenování – přesně čtyřicet let po její první účasti na festivalu, kdy přijela s filmem Schůzka.