Ivana Trumpová pro mě byla feministka. Scéna se znásilněním Donaldem je zásadní, říká herečka Maria Bakalova

Řekla bych, že jsme se na sebe úžasně napojili hned na začátku. Když jsem si četla scénář, snažila jsem si představit, jak asi bude to dítě vypadat, jak se bude pohybovat nebo jaký bude mít hlas, ale nějak mi to nešlo. Pak mi režisérka Rebekah Fortuneová řekla, že pro tu roli našla někoho výjimečného.

Když jsem potom Ezru potkala, bylo to dokonalé. Přiznám se, že jsem měla trošku obavy, protože byl můj dosud nejmladší herecký partner a chtěla jsem udělat maximum pro to, aby mě přijal. Ezra je ale neuvěřitelně milý a otevřený.

Natáčecí štáb vnímám jako svého druhu rodinu, protože film logicky nemůžete stvořit sami. Od spolupracovníků se učíte na vědomé i nevědomé úrovni. Tento projekt pro mě byl specifický v tom, že jsem se do práce vracela po dlouhé přestávce způsobené odborovou stávkou SAG-AFTRA (proběhla v druhé polovině roku 2023 – pozn. aut.), a navíc jsem vůbec poprvé nebyla na place ta nejmladší.

Ezra mě inspiroval svou nesmírně barvitou fantazií, kterou my dospělí s přibývajícím věkem často ztrácíme. Bylo strhující sledovat, jak o věcech přemýšlí, jak všechno prociťuje a pohlcuje.

Mám východoevropský přízvuk a on zase irský. Když říkal slovo maybe (v překladu možná – pozn. aut.), které se běžně vyslovuje „mejbí“, nerozuměla jsem mu. Znělo to totiž jako „mebe“. Stal se z toho takový náš interní vtip, který utužil naše vznikající přátelství.

Nejspíš ano. Na filmový plac vás většinou vezmou mezi lidi, které jste nikdy předtím neviděli, a vy máte za úkol vytvořit jejich společnou historii. V případě tohoto filmu bylo příjemné, že jsme se seznamovali jako postavy i mimo kamery.

Naši hrdinové se vzájemně potřebují. Moje Anya potřebuje místo, kde by mohla bydlet, Leo zase někoho, kdo ho nechá tak trochu žít. A jeho tatínek, kterého hraje Rory Kinnear, touží po pocitu, že ho někdo potřebuje.

Doufám v to. Postava Anyy původně nebyla napsána jako Východoevropanka. S režisérkou a producenty jsme ji ale pak upravili tak, aby seděla mně i scénáři. Vždy budu obhajovat svou zemi a krajany, kteří mají postkomunistickou zkušenost a v západní kinematografii bývají vykreslováni ploše, bez humoru nebo intelektu.

Nalijme si čistého vína, ženy z východní Evropy jsou posuzovány hlavně podle vzhledu. Anya je příkladem ženy, která následuje své srdce a nikdy se nevzdává. Je silná a schopná překonat jakoukoli překážku.

Její předešlý život jsem studovala hodně. Začala jsem rešeršemi na internetu a pak jsem naštěstí narazila na její knižní autobiografii. Dozvěděla jsem se o jejím dětství a disciplíně. Nebo o tom, že se rozhodovala, jestli se má věnovat lyžování, nebo plavání, až nakonec zvolila první variantu.

Sdílela jsem s ní vědomí, které si nesou ti, kteří vyrůstali v zemích východního bloku: všichni jsme nahraditelní. A když ze sebe nevydáme maximum, přijde někdo jiný a naši práci udělá lépe.

Fascinovalo mě, jak byla Ivana houževnatá. Její cesta přes Kanadu do New Yorku, kde se snažila prosadit a zároveň zůstat nablízku rodině, je velmi inspirativní. Byla to nesmírně chytrá žena a v mých očích feministka, jež chtěla něco dokázat sama za sebe.

Štáb se o nás oba skvěle postaral. Scénu jsme předem schvalovali a fyzicky si ji nanečisto vyzkoušeli. Na place pak byla přítomná koordinátorka intimity. Díky tomu jsme se v emocionálním i tělesném smyslu cítili naprosto bezpečně. Režisér Ali Abbasi navodil atmosféru, v níž jsem mohla být zranitelná a Sebastian Stan, který hraje Donalda, mohl ukázat to, co považuji za příklad narcistického zneužívání.

Myslím si, že ta scéna je pro film zásadní. Občas se mi v hlavě vrací a ještě dnes mě z ní mrazí. Je důležité osvětlovat temná místa, abychom pomohli mlčícím obětem najít odvahu promluvit.