László Krasznahorkai: Patřím mezi poražené

Byla přeložena mimo jiné do němčiny, francouzštiny či bulharštiny a proslula i v podobě unikátní, stejnojmenné, více než sedmihodinové filmové adaptace, kterou natočil v rozmezí let 1991-1994 režisér Béla Tarr.

Mezi jeho další knihy patří Milosrdné vztahy - Novely smrti (1986), román Zádumčivost odporu (1989), sbírka povídek Vězeň z Urgy (1992), soubor úvah Univerzální Theseus (1993) a román Válka a válka (1999).

Krasznahorkai se inspiruje především dílem svých oblíbených středoevropských autorů Franze Kafky, Roberta Musila, ale také I. B. Singera, v posledních letech i světem a kulturou Dálného východu, Číny, Japonska, které procestoval. Sám se podílel i na dalších filmech Bély Tarra. Je podepsán jako scenárista pod snímky: Prokletí (Kárhozat, 1988) a Werckmeisterovy harmonie (Werckmeister harmóniák, 2000) natočené podle jeho vlastního románu Zádumčivost odporu.

V maďarštině se moje kniha jmenuje Sátántangó, což je umělý novotvar, který pochází jenom z mé hlavy a který má charakterizovat jakýsi tanec. V jednom okamžiku románu se postava Halicse, jinak zbabělého a nanicovatého člověka, zvedne pod vlivem alkoholu ze židle, začne v hospodě uprostřed pitím zmožené společnosti, kde všichni už jen podřimují, tancovat a dožadovat se zahrání tanga. A v tom tanci, v té nově nalezené síle, k níž se z ničeho nic vzchopil, zachytí mimoděk celou lidskou tragédii.

Když se řekne satanské, obvykle má člověk na mysli cosi jako "ďábelsky dobré", ale zároveň takový obrat může pojmenovávat stav, kdy se uvolní ve světě a v člověku, řekněme, "satanské síly". Já jsem zvolil tento název, abych jím vystihl nebezpečí, jakému se lidstvo vystaví, když podlehne satanské síle. A hudba, jaká se hraje k tanci původního argentinského tanga, má souvislost s číslem šest, je tvořena celky o šesti taktech. Proto i já jsem kapitoly své knihy sestavil jako taneční pořádek, prvních šest jsem očísloval od jedničky do šestky, zbylou půlku od šestky do jedničky.

Přiznám se k tomu, že nemám kinematografii příliš v lásce, přestože si některých režisérů velmi vážím. A nápad zfilmovat můj první román vznikl bláznivě. Jedno velikonoční pondělí někdo zazvonil v půl šesté ráno na dveře a představil se jako filmař Béla Tarr. Tvrdil, že četl mou knihu a chce ji zfilmovat. Hodinu jsem jej od toho nápadu odrazoval, říkal jsem mu, že nenacházím oblibu v kině a nemám rád herce s velkým H a celou tu umělost. A on na to, že jsem přesně ten, koho hledá, protože je sám také nemá v lásce. A že pozná, že když jej odněkud vyhazují, že je to přesně to místo, kde musí zůstat.

Nakonec se probudila i celá rodina a dceři se hned nápad natočit film zalíbil... Musím dnes doznat, že Tarrovi se podařilo vytvořit opravdu výjimečný snímek, možná i proto, že netočil obvyklým způsobem. Když u něj vydržíte a jste pozorní, za chvíli si uvědomíte, že se nedíváte na film, ale na realitu, sami na sebe. Je to revoluční film o tom, že osud člověka je bezvýchodný.

Za nejhorší považuji, že byli lidé vydáni napospas... Napospas něčemu, co se zdálo být vždy mocnější. Ti, co se nacházeli v těch nejbídnějších podmínkách tehdejšího světa, nedovedli prohlédnout léčku, že všechny naděje, kterými tehdy žili a kterými se zaříkávali, se nemohou nikdy naplnit. Naděje, které já bych obecně pojmenoval jako vidinu nějakého vykoupení, ale nemyslím to v tom křesťanském slova smyslu.

V mé knize se nachází několik nešťastníků, ubožáků, kteří nevědí, jak žít, a nemají se na koho obrátit o pomoc. Jedinou naději pro ně představuje příchod Irimiáse, od něhož očekávají, že je vyvede z osady a postará se jim o lepší život. Každý se k němu upíná s velkými nadějemi, jenže celé to nakonec dopadne trochu jinak. Těm lidem by měl co říct Buddha nebo Ježíš, oni mají bohužel jenom Irimiáse.

Po třinácti letech si nikdo z Maďarů už nepamatuje, jak tehdy žil, stál fronty na banány, jak prožil i více než polovinu života. Když jim to dnes připomenete, dívají se na vás s vyvalenýma očima. Zapomněli jsme - jako by šlo začít žít přes noc od nuly. Dlouho jsem si myslel, že to lidé jen předstírají, poté jsem se domníval, že se zbláznili. Ale dnes jim opravdu věřím, že zapomněli, snad ze špatného svědomí. V poslední fázi kádárismu přistoupila drtivá většina maďarské společnosti na kompromisy s režimem a nejen s ním. Kdyby na to přišlo, uzavřeli by je i s ďáblem, jen aby přežili.

Co je ovšem ještě bolestnější, Maďaři se zřekli vlastní důstojnosti a hrdosti, která pro ně vždy hodně znamenala. Zapomněli nejen na fronty na banány, na tehdejší kolaboraci s režimem, ale i na to, jak v roce 1956 bojovali s puškou v ruce proti sovětským tankům. A přitom na to by mohli být hrdí. Ale asi to je všechno logické, vždyť ani tehdy nebojoval lid, ale pár, možná pět set tisíc obyvatel. Těch zbylých několik miliónů, kteří tvoří páteř společnosti, mlčelo i tehdy, jako mlčí vždy, když o něco jde.

Nenastala situace, kdy by se zveřejnily seznamy někdejších agentů, aby se nějak rozsoudilo, kdo spolupracoval a kdo ne. Stalo se něco jiného. Jak se země začala rozpadat na dva politické tábory, jeden kolem liberálů, druhý kolem tábora socialistů a stran lidově zaměřených, nechávaly obě strany účelově pronikat určitá jména ze seznamu na veřejnost - jako prostředek politického boje proti oponentům. A v této souvislosti se objevilo mimo jiné i jméno otce Pétera Esterházyho, u filmaře Gábora Bódyho je spojení s tajnou policií nejasné, zamlžené, stejně jako u Sándora Tarra, jehož jméno v těchto odhaleních rovněž padlo. Ovšem v této situaci, kdy archívy jsou zavřené, nelze nic dokázat ani pořádně vyvrátit.

To je samozřejmě obtížná věc. Já bych byl pro, aby se uveřejnilo jen to, co je nesporné. Na druhou stranu, pokud podobné informace získáte o svém politickém protivníkovi, dostane se vám do rukou velmi mocná zbraň. Navíc, když žijete v takových dohadech, vypadá to, že lidí, co tehdy fízlovali, bylo mnohem víc, než jsme si kdy mysleli a než tomu možná doopravdy bylo. I když, kdo ví... Já jsem nedlouho po pádu komunismu kdesi řekl, že nečekám a že si nepřeji, aby ten, kdo se nějak zapletl, byl trestně stíhán a odsouzen. Ale abychom publikovali jména všech, kteří na sobě nesou nějakou špínu. Mělo by být jasné, že se každému za jeho činy dostane odplaty, byť jen v podobě jména napsaného na nástěnce.

Máme sice nový společenský systém, jenže lidé, ač si to nechtějí možná přiznat, zůstali stejní. To je náš problém.

To nelze takhle říct. Ale vy se možná ptáte na způsob života podobných lidí na dně, na okraji. Víte, před rokem 1989 žili takoví jedinci chudě a uboze, zbaveni lidskosti. Ale dnes na tom nejsou o moc lépe, chudoba byla vystřídána bídou, jestli mi rozumíte. Stali se z nich ubožáci, kteří už nemají ani žádnou kulturu, ani možnost dostat se nějak k penězům. Ty se pro ně staly natolik abstraktní, neskutečnou věcí, že je satansky pokoušejí.

Ano. A s tím souvisí i brutalita celé společnosti. U nás máme hornická města, v nichž dnes lidé živoří, je tam velká nezaměstnanost. A jejich život nesestává z ničeho jiného, než že minimální peníze, které dostávají, propijí v hospodě. Můžete si říkat, co chcete, ale oni ze své situace nemají žádné východisko.

Jistě, ale neberte mě jako spisovatele, který se zajímá o sociální, konkrétní politické otázky. Od dětství jsem dovedl soucítit s druhými a měl blízko k těm, kteří prohráli a prohrávají, bez ohledu na to, jaký je zrovna politický systém. Mám na mysli obecně chudáky, jak jsou zachyceni v dějinách literatury, u Dostojevského, Cervantese...

Nedovedu si nic počít s vítězi, lépe řečeno, nikdy nerozumím tomu, v čem vlastně zvítězili, když okolo žijí druzí v bídě a ubohosti. V tom, že jezdí v jaguáru nebo ve fiatu, zatímco nějaký horník propíjí svých sto padesát forintů na den? V mých knihách se vždy vyskytuje postava, která zastupuje nějakou křehkost světa. Nemá jinou roli než oběti. Ale já nedovedu psát bez vědomí křehkosti, protože přes veškerou šílenost a temnou apokalyptickou vizi světa, přes to všechno cítím, že křehkost je důležitou a spolurozhodující součástí našeho světa. Jako Nocenka v Satanském tangu.

Rozhodně ne. On jenom zastupuje vyšší lidskou bytost, která je schopna reflexe a která si uvědomuje počátek nezastavitelné zkázy. Pokouší se jí nějakou formou zaznamenat.

Ale Doktor na tom není o nic lépe, než ti ostatní. Já nestraním ani jemu, ani žádným intelektuálům, či elitářství. Já jsem jen přišel na to, že pojem elity má své opodstatnění. Ne elitářství, tomu jsem se vždy rovněž vyhýbal, ale uvědomění si elit. Doktor má v sobě nějaké vyšší uvědomění, vyšší artikulaci, něco, co bohužel není dostupné všem. Nic víc, nic méně já netvrdím.

Možná se budete smát, ale já věřím, že k psaní je zapotřebí najít tak umělý stav, který je "mimo světa" a který bychom mohli přirovnat k meditaci. Jakmile člověk zůstává v "tomto světě" a bere na vědomí jen "tento svět", v němž je odsouzen žít, musí přijmout to, co bych nazval cynismem. V takovém případě by ani nemohl jinak existovat. Ale co to znamená? Zřekne se lidské důstojnosti, nezávislosti, individuální svobody a schopnosti empatie.

A co je paradoxní, musí se zřeknout i ideálů klasické demokracie, ačkoliv žijeme ve světě, který se má těmto ideálům blížit. Dnešní doba nemá ráda patos a velká slova, která se v průběhu let zprofanovala. A když je začnete říkat, jako byste škrábal vidličkou o talíř. Zvykli jsme si na cynismus a ironii, které pro mě mají dost podobný význam. Ale bojím se, že tak ničíme se zničením vraha i génia, jak jsme alespoň tady na Západě od sebe oddělili to pozemské a metafyzické.

Nevyplnil jsem prázdnotu, ale řekl bych, že jsem si uvědomil, jakou máme potřebu metafyziky, a začal něco takového hledat. Ale nemyslete si, i v Číně a Japonsku jsem stále zůstával Maďarem z provincie, nemohu si hrát, jak to dělají západní turisti, že se ze mě najednou stane Číňan nebo Japonec. Už jenom proto, že cizinec nemůže nikdy pochopit kulturu tak odlišnou, jako je třeba japonská.

Na to nedovedu odpovědět, protože i já patřím mezi poražené a nevím, co by se jeden poražený mohl od druhého učit. Já platím za život a za to, že nepatřím mezi vítěze, citlivostí. Mám rád i toho nejposlednějšího člověka, protože cítím, že se od sebe nijak nelišíme.