RECENZE: Že se vztah bez touhy vyčerpá? De Viganová zklame obehraností

Novelistka je obvykle skvostnou vypravěčkou o společenských neduzích, ať už si v minulosti ke zpracování vybrala bezdomovectví, šikanu nebo zhoubnou návykovost sociálních sítí.

Jednoho prosincového večera, dílo, které přivedla na svět před dvěma dekádami a jež nyní mohou poznat i tuzemští čtenáři díky její dvorní překladatelce Alexandře Pflimpflové, tento úkol neplní.

Antihrdinou je typický muž v trpitelském středním věku, spisovatel Matthieu, jehož pálí dobré bydlo. S pohlednou a schopnou manželkou vychovává dvě malé děti a má za sebou úspěšnou prvotinu, jenže náhle přichází tvůrčí krize.

Nemožnost navázat na zdar s debutem ho přiměje vrátit se v myšlenkách ke své někdejší lásce Sáře, jež předcházela jeho současnému svazku a po níž mu zbylo pár milostných dopisů.

Před fádní každodenností vnitřně utíká ke ztracené fyzické touze, nutné ingredienci uspokojení a prostředku potvrzení vlastní hodnoty, a pokouší se ji vetknout do navazujícího počinu.

Téma nevěry ať už uskutečněné, či zamýšlené je staré jako lidstvo samo. Jindy příkrá glosátorka v této útlé knize z počátku své umělecké dráhy evidentně ještě hledala svůj autorský hlas.

Postavy vykreslila ploše, v případě protagonisty, jenž se navzdory dosaženému statusu a rodinnému stavu chová dětinsky, navíc až nesympaticky. V žalostně ohraném leitmotivu nedokáže poskytnout osobitý náhled, jímž by svůj text odlišila od jemu podobných z pera jiných literátů.

Slastně čtivý jazyk, s nímž lze obvykle její knihy vychutnávat na jeden zátah znovu a znovu, v novele znatelně schází. Dopřává ho pouze sporadicky, především v Sářině korespondenci, která vyniká soustředěnými popisy iracionální žádostivosti po nepřítomném partnerovi.

De Viganová jimi dokládá, že rozumí hlavně ženám. Svému pohlaví však bohužel tentokrát dala příliš malý prostor.