Článek
Závěrečné roky Vaculíkových „posledních slov“ publikovaných v Lidových novinách dosvědčovaly, a někdy smutně, jak rozevírání nůžek mezi ním a dobou nabývá na intenzitě. „Já bych ani nechtěl, aby přišlo něco moc nového, protože všecko nové je horší,“ napsal v lednu 2015.
Mnohdy argumentoval najust a mírou věcí mu byl jakýsi fundament, který však prezentoval nekriticky, jako správnou a samozřejmou věc a respektuhodný řád, aniž zpochybňoval, komu ten řád a proč vyhovoval, koho upřednostňoval – a na úkor koho. Vzato v historické perspektivě, Vaculíkův náhled na mnohé jevy zestárnul.
A přece se z času na čas přistihnu, jak se mi hlavou mihne: Co asi by té či oné věci zrovna on řekl? Jak by o ní smýšlel, jakými slovy by ji uchopil? Představuji si jej v jeho vrcholné autorské formě, jak jev nebo událost nasvítí v nečekaném světle, jak skvěle formuluje a vytrhává mě z komfortní zóny.
Zároveň je to představa ahistorická, neboť Vaculíkova poslední slova a fejetony byly spjaty s dobou svého vzniku nejen náměty a tématy, ale také způsobem prezentace. Tento typ psaní byl svázán s tištěnými deníky či týdeníky, které považovaly téměř za povinnost, že v nich čtenáři najdou i uměleckou publicistiku. Proměna médií od ní přinesla odklon.
„Vaculíkům“ slušelo a bylo vyhrazeno místo v dolní části nějaké spíše zadní stránky. Však také proto se fejeton někdy označoval jako podčárník. A proto fejetonisté vymírají.
Ludvík Vaculík (vlevo) s Antonínem Přidalem
