RECENZE: Nepřekvapivý, ale důstojný hold Davidu Stypkovi v podání Miraie, Farne a Tiché

Od předčasného skonu zpěváka a skladatele Davida Stypky uplyne 10. ledna pět let, přičemž od té doby se v souvislosti s jeho odkazem stalo mnoho věcí.

Hlavními událostmi byla vydání dvou plnohodnotných alb s písněmi, které jeden z nejvýznamnějších písňových autorů posledních desetiletí stihl před svou smrtí nejen složit, ale i nazpívat, a které jeho doprovodná kapela Bandjeez společně s producentem a hudebníkem Martinem Ledvinou mistrně dotáhli do zdařilého finále.

Je obdivuhodné, jak písně Davida Stypky, které jsou plné neradostných témat, ale i naděje, stále oslovují posluchače a inspirují další hudebníky. Potěšitelný je i zájem, který pietní koncerty vzbudily.

Kromě třikrát vyprodaného Gongu s Janáčkovou filharmonií projekt ještě dvakrát zaplní pražské O2 universum (11. a 12. ledna). Tam interprety pro změnu doprovodí Moravská filharmonie Olomouc.

Program koncertů přitom přesně kopíruje to, co se v Ostravě odehrálo už před třemi lety. Jedinou výjimkou je nově prezentovaná skladba Už mě nesou ze druhé posmrtné kolekce Opatruj, jež vyšla v loňském roce.

Na tomto vydařeném albu je přitom hned několik písní, které obstojí v konkurenci skladeb ze Stypkova nejspíš nejsilnějšího počinu Neboj a zároveň mají potenciál k orchestrálnímu aranžmá. Je proto škoda, že do setlistu byla nově zařazena jen jediná.

Přes tuto výhradu koncert potěšil minimálně tím, že šlo o vítanou a možná i poslední takovou příležitost slyšet Stypkovu původní kapelu Bandjeez v programu složeném výhradně z jeho písní, navíc v doprovodu orchestru.

Vyzdvihnout lze invenční aranže, jejímž autorem je hudebník Jan Lstibůrek. Také Janáčkova filharmonie je v podobných crossoverových projektech takříkajíc jako doma, stejně jako dirigent Stanislav Vavřínek, který koncert řídil.

Z pěveckých hostů večera si suverénně nejlépe vedla Ewa Farna. Její fenomenální hlas vysoce převyšoval ostatní, ať už šlo o písně Mňam nebo Nebolelo, ve kterých předvedla strhující pěvecké kreace. Škoda, že dostala ze všech vokalistů nejmenší prostor.

Kateřina Marie Tichá byla nejpřesvědčivější v písních Divoká a Helium, Mirai Navrátil nejvíce potěšil songem Jericho či písní Osudová. V závěru pak všichni tři společně odzpívali famózní Kříž a jako přídavek skladbu Dělám.

K zamyšlení je, proč ani tentokrát nedošlo k „hmatatelnějšímu“ připomenutí Davida Stypky, třeba ve formě videozáběru nebo nějaké audio ukázky jeho zpěvu. Možná aktéři chtěli, aby za něj co nejvíce hovořila hudba a obávali se přehnaného patosu; alespoň promítnutá fotografie by ale byla vítaným gestem.

Přes tyto výhrady šlo o důstojné a emočně silné, i když předvídatelné připomenutí autorských kvalit osobnosti, která se do historie tuzemské hudby zapsala jako málokdo jiný.