Poznala jsem poctivý rockový život, ale největší lekce mi daly bary, říká zpěvačka Tanja

Naštěstí ano. Vystupuju sama i se skupinou Citron, takže je to vlastně stejné jako v době, kdy ta písnička vznikla a stala se hitem. Až mi jednou ten rokenrol nad hlavou létat přestane, až ho nebudu cítit v muzice a třeba ani ve svém soukromém životě, tak zpívání nechám.

Pamatuju si to docela přesně. Byli jsme s Radimem Pařízkem, tehdejším bubeníkem a kapelníkem Citronu, kolegové, nikoli ještě manželé, a dávali jsme v Ostravě dohromady nahrávací studio. Bylo mimochodem první soukromé u nás.

Přijel tam za námi kytarista a zpěvák Miloš Dodo Doležal, a tak jsme hráli, vymýšleli a nakonec z toho vznikla tahle písnička. Každý z nás do ní dal něco svého a každý z nás si myslel, že nevznikne nic zajímavého. Natočili jsme ji, já ji nazpívala a stal se z ní hit.

Nevzpomínám, protože jsem její cestu za posluchačem nesledovala. Jak říkám, všichni jsme si mysleli, že z ní nic velkého nebude. Kromě toho se nerada poslouchám v rádiu a vidím v televizi, takže jsem to nechala volně plynout.

Když ale potom přišla další hitovka Kam jen jdou lásky mé, kterou jsme nazpívali spolu s Láďou Křížkem, tu jsem už v rádiu poslouchávala. A byl to hezký pocit.

Vůbec ne, měla jsem s ní problémy. Jen byly asi jiné, než na jaké myslíte vy. Nešlo o techniku, v tom zase ta písnička tak složitá není. Ale už když jsem ve svých hudebních začátcích zpívala s různými amatérskými kapelami, mívala jsem několik těžkostí.

Potřebovala jsem především najít s muzikanty společnou řeč a také pojmout co nejlépe svůj zpěv. Týkalo se to i nahrávání.

Při natáčení písničky Kam jen jdou lásky mé mě nejvíce cepoval Láďa Křížek. Ve studiu byl nesmírně náročný. V té době byl populární, jeho hvězda stoupala strmě vzhůru a moc mu záleželo na tom, aby jeho písničky byly po všech stránkách dokonalé.

Když se mu něco nelíbilo, točilo se znovu, a opakovalo se to až do okamžiku, kdy podle něho bylo všechno stoprocentní.

Mimochodem, až po mnoha letech jsem se dozvěděla, že tuhle písničku původně složil pro Lucii Bílou. Ona ji ale zpívat nechtěla, a tak jsem mu zbyla já. Zaplaťpánbůh.

Nejsem příznivcem hudebních škatulek. Bylo mi to jedno, a je mi to vlastně jedno pořád. Tehdy prostě hlasatelka v televizi řekla, že se do toho pořadu dělá konkurz na vokalistky, a já se přihlásila.

Chodila jsem ještě na gymnázium a Hana Zagorová se mi jako zpěvačka moc líbila. Nakonec jsem byla v konkurzu úspěšná. Dostala jsem se mezi několik holek, které potom jako vokalistky v Dluzích Hany Zagorové účinkovaly.

Zpočátku jsem byla šťastná, že se mi to podařilo. Potom se ale dostavila tréma. Byla jsem z té práce skoro až vystrašená, což ostatně potkalo i řadu dalších holek. Ve studiu hrála skupina Karla Vágnera, která Hanu Zagorovou doprovázela. Nás oblékli do šatů a řekli nám, co máme zpívat. Nikdo se s námi moc nemazal, takže to bylo někdy docela náročné.

Hana Zagorová však byla pořád velice milá. Dokonce tak milá, že žádná z vokalistek neměla odvahu se jí na cokoli zeptat. Natož já se svým ostravským přízvukem, kvůli kterému se mi tenkrát dost lidí vysmívalo. Docela jsem se styděla mluvit.

V každém případě mi ten pořad pomohl do velkého hudebního světa, i když jsem se v něm zpočátku pohybovala velmi opatrně a intuitivně.

Teprve když jsem v roce 1987 potkala Radima Pařízka, který mi řekl, abych šla jako host zpívat do jeho metalové kapely Citron, tak jsem se změnila. Pochopila jsem, že je dobré vědět, co a proč děláte.

Takový totiž Radim byl. Byl vizionář. Určil, co budu dělat, mně se to líbilo, neprotestovala jsem a dostavilo se u mě i vyšší sebevědomí.

Všichni kluci z Citronu byli skvělí. Měli výbornou partu, přijali mě, bylo mi s nimi dobře, takže jsem neměla důvod se bát. Přijela jsem za nimi z Německa, kde jsem do té doby zpívala s barovou kapelou. Ocitla jsem se najednou v úplně jiném prostředí, ale byla s nimi taková legrace a pohoda, že nebyl problém se v něm zabydlet.

Žili jsme pak poctivý rockový život. Mejdany, pití, muzika, to všechno tam bylo. Drogy ne, ty nás nepřitahovaly, a navíc u nás tenkrát nebyly moc rozšířené.

Byla to řehole, ale zároveň ta nejlepší škola.

Pořád jsem zpívala. Přes den jsem si dávala hlasová cvičení a večer byly koncerty. Před lidmi jsem každý den vystupovala nejméně tři hodiny. Naučila jsem se díky tomu pracovat s hlasem tak, aby vydržel a byl výraznější, což se mi pak samozřejmě hodilo. A také jsem si coby barová zpěvačka vydělala na tu dobu slušné peníze.

Mimochodem, naše kapela vystupovala v berlínském Friedrichstadt-Palastu a na druhé scéně koncertovali Helena Vondráčková a Jiří Korn.

Zajímavější nebyla, ale rozhodla jiná věc. Řekla jsem si, že je to příležitost poznat atmosféru opravdových koncertů, takových, na které lidé přijdou jenom kvůli vaší kapele. Tušila jsem, že když se jí nechopím, možná už další nepřijde. Do baru jsem se přece mohla kdykoli vrátit, to zase takový problém nebyl.

Jednu zajímavou nabídku jsem dostala. Žila jsem tehdy v Kamenici, kousek od Prahy, měla jsem malou dceru a přišla mi nabídka, abych odjela zpívat na výletní parník na moře. Ekonomicky to bylo opravdu velice zajímavé. Já ale měla kromě dcery i nový život, začala jsem podnikat v kosmetických službách. Má priorita tedy byla jasná. Zůstala jsem.

Doufám, že nic. S Radimem Pařízkem jsme se stali partnery a potom manžely. Měli jsme studio a věnovali se mu. To byl můj život. Neměla jsem čas sledovat, jak se vyvíjí má popularita. Vím jen, že mě lidé poznávali a že mi do schránky chodila spousta dopisů. Bylo to milé, to ano.

Na EP Stín jsem napsala text písně Jen si se mnou hraj. Jinak v podstatě nic. Stalo se mi ale, že když před pěti lety Radim zemřel, tak i když už jsme byli dávno rozvedení a měli jsme za sebou i období napjatých vztahů, napsala jsem asi pět textů.

Nebyly moc pozitivní, byly emotivní a smutné. Zapsala jsem si je, uložila a od té doby žádný další nepřišel. Třeba se k nim někdy vrátím a nechám je zhudebnit.

Nikdo netušil, že zemře. Když odešel, byli jsme ve stádiu, kdy se to mezi námi urovnávalo. Chtěl mi zase pomáhat, byli jsme v úzkém pracovním kontaktu, ale všechno jsme si vyříkat nestihli. Celý život jsme k sobě nicméně chovali respekt, ať už to mezi námi bylo jakékoli. Bylo to tak do poslední chvíle.

Odešla jsem od něho v první polovině devadesátých let. Nebyli jsme schopni domluvit se na tom, co s námi bude dál.

Muzika moc nešla, protože lidi tady po revoluci poslouchali hlavně zahraniční hudbu. Radim se tedy začal věnovat i dalším věcem, budoval vlastní televizi a rádio, hledal nové spolupracovníky a rodina šla trochu stranou. Pro mě to bylo stresující.

Měli jsme malou dceru a já se rozhodla odejít. V tu chvíli nejenom od něj, ale i od kapely. Vypadalo to jako můj hudební konec, což vlastně dlouhou dobu byl.

Přestěhovala jsem se do zmíněné Kamenice. Žila jsem s novým partnerem, starala se o dceru a měla jsem klid. Brzy jsem si založila kosmetický salón a věnovala se jemu. Žila jsem jinak než roky předtím. A trvalo to patnáct let.

Občas jsem koncertovala s pražskou kapelou Aréna. Spíš jsem si tím ale dělala radost, koncertů moc nebylo.

Po těch patnácti letech jsem si řekla, že už mě klidný život nebaví. Dcera vyrostla, já měla víc času, a tak jsem si začala přát, aby se něco v mém životě stalo. A stalo se.

Jednoho dne mi zavolal známý fyzioterapeut Karel Mališ, dnes už můj partner, se kterým jsem se někdy ve svých pětadvaceti letech setkala v Ostravě v sauně. Řekl mi, že žije v Řecku, je právě v Rakousku, a jestli se s ním nechci potkat. Byla jsem pro a dohodli jsme se, že se sejdeme ve Vídni.

Sedla jsem do auta, jela do Vídně. Tam jsme si dali kafe a za měsíc už jsem si kupovala letenku do Řecka. V tu chvíli skončila má kapitola v Kamenici.

Vydržela jsem tam rok. Dalo by se říct, že jsem celou dobu relaxovala. Mezitím se však v Orlové objevila kapela Ahard, která mě kontaktovala s nabídkou, zda bych s ní nechtěla zpívat.

Já to vzala a po nějakém čase jsme vystupovali na akci, kterou pořádal Radim Pařízek. Když po našem koncertu procházel kolem mě, zastavil se a řekl: „Vždyť ty nezpíváš tak špatně. Nechceš si to po těch letech zase zkusit s Citronem jako host?“

Řekla jsem mu, že klidně, a tím začala má nová éra. Tenkrát s kapelou Citron zpíval Fany Michalík.

Fany, kytaristé Jaroslav Bartoň a Jiří Šperl a baskytarista Václav Vlasák vytvořili vlastní kapelu. Nechci to rozpitvávat, ale zaskočilo mě to.

Radim měl v té době všechno naplánované, a najednou se mu jeho záměry a vize rozsypaly. Řekl si ale, že to nevzdá. To byla ostatně jeho typická vlastnost. Oslovil Láďu Křížka, který nabídku na post zpěváka přijal, vzali si mladší muzikanty a jelo se dál.

Radim nicméně chtěl, abych dál měla svou kapelu a koncertovala s ní, protože netušil, jak změny v Citronu vezmou lidi a jestli to vůbec bude fungovat. Naštěstí se ukázalo, že to byly plané obavy. Diváci Citronu zachovali přízeň.

Že jsem zůstala na rockové scéně, je především zásluha autorů písniček, které na desce jsou. Jsou to rockeři, lidi, které znám. Nevím, koho jiného bych pro napsání písní oslovila. Připouštím ale, že kdyby mi někdo napsal hezkou popovou skladbu, neměla bych s tím problém. Jde mi v první řadě o písničku, o to, aby mě bavila a já jí vdechla život.

V podhůří Jeseníku. V klidu a pohodě. Odtud vyrážím na koncerty, kde bývá rušno. A potom se ráda vracím zpátky do lesů, luk a strání.