Článek
Jiří Ornest je bohužel už skoro deset let po smrti. Pro mě představuje nepominutelnou osobnost českého polistopadového divadelního herectví.
On samozřejmě hrál i předtím, ale to jsem ho viděl asi jen jednou, v roce 1988, v inscenaci Steigerwaldovy hry Neapolská choroba, kterou Ivan Rajmont nastudoval s partou po různu sebraných herců pro Žižkovské divadlo Praha.
Jinak Ornest celou normalizaci strávil v angažmá Divadla E. F. Buriana a za nejednu tamější roli se styděl; já tam nechodil, nemohu soudit.
V roce 1990 přešel do Divadla Na zábradlí. Nemohl udělat líp! Tak třeba: titulní role ve Strýčkovi Váňovi režírovaném Petrem Léblem. Nezapomenutelné figury v Bernhardových hrách Riiter, Dene, Voss a Náměstí hrdinů, také v Havlově Asanaci nebo v inscenaci Uhdeho hry Zázrak v černém domě.
Igor Chmela s Jiřím Ornestem v absurdním dramatu Václava Havla Asanace.
Jiří Ornest ve středním věku dozrál do tvůrce, jenž jedinečným způsobem dokázal postavám vtisknout sarkasmus, ironii a pobavenost, hořkost poznání, melancholii, rezignaci i tvrdohlavost; dávkoval ty ingredience mistrovsky.
Něco z toho se přenášelo i do četby literárních textů, do nahrávek v Českém rozhlase – aktuálně si ho lze na Vltavě poslechnout v povídkách Alphonse Allaise, které načetl mezi lety 2009–2012.
Každý je prý nahraditelný. Není tomu tak. Alespoň v herecké profesi ne. Nikdo Jiřího Ornesta nenahradil, protože jej nahradit prostě nemůže.
