Článek
S orchestrem PKF – Prague Philharmonia nyní už uzavíráte druhou sezónu. Jaký byl váš první dojem z tohoto tělesa?
Dva roky tu působím jako hudební ředitel, ale můj vztah s tímto orchestrem začal už asi před patnácti lety. Náš první společný projekt bylo nahrávání s Annou Netrebko pro Deutsche Grammophon a od začátku jsme měli výtečný a silný vztah.
Líbilo se mi, že muzikanti jsou velmi flexibilní a jsou ochotní věnovat maximální úsilí nejen koncertům, ale i přípravě. Jsou stoprocentně profesionální, ale vždy upřímně a živě napojení na hudbu, což mi bylo od počátku milé.
Mají v dnešním globalizovaném světě orchestry nějaká specifika?
Hudební svět je mikrokosmos, ve kterém se zrcadlí stav společnosti. Pořád jsou to ale svébytné celky. S norským orchestrem se pracuje jinak než například s ruským nebo americkým. Národní povahy se liší, stejně tak pořád existují stylově odlišné hudební školy.
Jako dirigent se musíte přizpůsobit prostředí, ve kterém zrovna jste. To je zajímavé, nicméně je pravda, že se ty rozdíly pomalu stírají. Na PKF mám rád, že má velmi specifický zvuk a identitu, což se snažíme zachytit a kultivovat.
Prvním dirigentem Pražského komorního orchestru, jak se filharmonie dříve jmenovala, byl Jiří Bělohlávek. Jaký jste s ním měl vztah?
Chovám k němu veškerou úctu. S PKF neustále spolupracoval a já i muzikanti jsme s ním byli v kontaktu. Stvořil z tohoto orchestru neuvěřitelný nástroj. Měl smysl pro disciplínu. Barva a frázování, které PKF vtiskl, jsou stále přítomné, i když máme odlišný styl dirigování. Snažím se chránit, co vytvořil. Základ, který orchestru dal, je naprosto neobyčejný.
Na co jste ohledně spolupráce s PKF nejvíc pyšný?
Vzniklo pár velmi dobře přijatých nahrávek, které podle mě dělají dobré jméno Praze a české kultuře. Zažili jsme spolu mnoho kouzelných momentů. My umělci se vždy snažíme vytvářet magické okamžiky, chvíle napojení na jinou dimenzi. Mám pocit, že se nám při několika koncertech podařilo se s publikem v takovém momentu sejít. Když se to povede, splnili jsme svůj úkol.
Jak vzniká program pro nadcházející sezónu?
Je to kombinace několika parametrů. Máme během roku určitý počet koncertů. Snažíme se o rovnováhu mezi u posluchačů oblíbenou klasikou a skrytými poklady a raritami. Hodně vzejde z kalendáře sólistů a dirigentů. Když se to všechno prolne, sezóna se již začne formovat.
Pokaždé se samozřejmě snažíme o dramaturgickou červenou nit, která koncerty tematicky prolne. Mě osobně baví, když jsou ty nitě dvě a doplňují se. Loni to byla komorní hudba Brahmse a druhé téma byly koncerty s více sólisty najednou.
Letos máme opět dva hlavní motivy. Prvním je spolupráce se zpěváky. Mnoho filharmonií s nimi často nespolupracuje, my se chceme nyní na vokály zaměřit. Ve druhé části se chceme soustředit na jádro repertoáru orchestru, což jsou klasické skladby, konkrétně se budeme věnovat dílu Beethovena.
Váš kalendář je stejně jako kalendář špičkových sólistů naplánován na roky dopředu. Dává vám to svobodu se plně koncentrovat na práci, nebo vás to znervózňuje?
Vědět, co budu dělat 21. ledna 2021, je naprosto děsivé. Mám k plánování nepřátelský vztah. Občas se mi zdá, že déle řeším, co budu dělat za rok či dva, než to, co bych měl udělat ten den. Příjemné to není. A v některých aplikacích v telefonu si nemohu zadat události na víc než tři roky dopředu, což vše komplikuje. Musím se naučit to odblokovat.
Pro kariéru dirigenta jste se rozhodl v mládí. Kdy přesně a proč?
Už jako dítě jsem věděl, že hudba bude v mém životě velmi důležitá. Zpíval jsem ve sboru katedrály ve Štrasburku, kde se odehrávala i operní představení. Ten den, co jsem vstoupil na pódium a viděl ty bláznivé lidi dělat bláznivé věci s naprostým zapálením, věděl jsem, že to dá mému životu smysl.
Začaly se vynořovat odpovědi na otázky, které jsem sám sobě kladl. Bylo to jako světlo, které mě vedlo.