RECENZE: Dokonalý den se žádného romantického klišé nebojí

Zatímco Prázdniny s Broučkem dostaly přívlastek rodinná, Dokonalý den má být romantický. Oběma filmům však především chybí to, co by jejich zařazení mezi komedie skutečně odůvodňovalo.

Matoušek tak natočil jen další z filmů, v nichž je od počátku naprosto jasné, jak „ti dva“ skončí, takže zajímavé může být leda pozorovat, přes jaké zvraty a komplikace se to stane. Může, ale také nemusí, nenajdou-li tvůrci aspoň trochu originality. Což se bohužel v případě Dokonalého dne nestalo, naopak se nebáli, a skoro by se chtělo napsat, že se nestyděli použít všechna myslitelná klišé.

Ti dva, Anna (Kateřina Marie Fialová) a Eda (Vladimír Polívka), se náhodou potkají poté, co se JÍ cestou na důležitý pracovní pohovor do Berlína rozbije auto, a ona musí přesednout do vlaku, kterým cestuje ON.

Slovo dá slovo, pohled dá pohled, a když má Eda vystoupit, vyláká trikem hodným školního dítěte Annu z vlaku. Načež prožijí „dokonalý den“, během něhož Anna začíná zjišťovat, že dojmout se u pomníčku, kde při autonehodě zahynuli oba Edovi rodiče, vylézt na rozhlednu, zaposlouchat se do kostelního zpěvu, zaplavat si v rybníku a šlohnout flašku na cizí svatbě, představuje ten pravý život a romantiku.

Mnohem důležitější a podstatnější než přijmout lukrativní práci v prestižní galerii v kanadském Torontu, na kterou se celý svůj dosavadní život, i díky své ambiciózní, ale milující matce (Tereza Kostková), připravovala.

Že jí toto budoucí prozření začíná blikat půvabnou hlavou, poznáme hlavně podle toho, že jí to Eda poněkud únavně do té hlavičky vtlouká a ona je z toho celá zaražená.

Ještě několikrát se nastupuje a vystupuje z vlaku (České dráhy jsou jedním z hlavních partnerů filmu), Anna chce, nechce a zase chce odjet do Kanady, s Edou se rozcházejí, trpí odloučením a pak se radují ze setkání.

Vše podmalovává návodná hudba a anglické texty českých i zahraničních skladatelů. Hudby a písniček je hodně, vyplní dost jinak prázdného času a snaží se i překrýt dialogy jako „Z čeho ty máš největší strach?“ „Z hloupejch lidí,“ případně „Lidi kolem mě jen předstírají, a já s nima.“

Nechybí rozverné zkoušení klobouků a slunečních brýlí, útěky plné smíchu tu před majiteli chaty, kde se v jejich nepřítomnosti schovali před nečekaným deštěm (a málem políbili), jindy před rozzuřenými svatebčany. Není třeba být ani moc velkým cynikem, aby se člověk útrpně smál.

Lze připustit, že na druhý film je Dokonalý den slušně natočený, a že Vladimír Polívka má s postavami v tomto typu filmů bohaté zkušenosti, takže chybu neudělá, jen už, pokud člověk není jeho oddaná fanynka, poněkud nudí. A převážně seriálová a televizní herečka Kateřina Marie Fialová odevzdala to, co se od tohoto typu postav čeká: je hezká a umí se smát, zasněně hledět i plakat.

Ovšem jakž takž bavit se může na Dokonalém dnu snad jen ten, kdo má doma celou edici prvorepublikové červené knihovny a opakovaně se k ní vrací.