Článek
Začněme hezky, česky. V Praze jste studovala v roce 1997. Kde přesně?
Na Kolumbijské univerzitě. Ale to sloveso „studovala“ je v případě Prahy hodně nadnesené. Byla jsem hodně vlažná studentka. V Praze jsem strávila sice jeden semestr, ale spíš jsem žila, než chodila do školy. K tomuhle patřilo poznávání české kultury. Dodnes si pamatuji, jak mě okouzlilo Divadlo Na zábradlí…
Předpokládám, že česky neumíte. Čím vás zaujalo?
V češtině bych dala dohromady pár slov, samozřejmě k nim patří pivo… Ale to divadlo mě nadchlo poetikou. Sice jsem hercům nerozuměla, ale rozuměla jsem dané hře a rozuměla jsem jejich záměru. Tamní atmosféra mě okouzlila. Tohle je kouzlo skvělého divadla. Nemusíte rozumět jazyku, v němž se hraje, je-li dobré, dostane vás. Naprosto mě v experimentální hře Čechova Racka uchvátil jeden herec. Až později jsem zjistila, že to byl Jiří Bartoška.
Podobně vás ale nadchnul další Čech, jeho kamarád, režisér Miloš Forman. Jeho filmy jste před příjezdem do Prahy znala?
Promítaly nám je hlavně v hodinách češtiny, na které jsem v Praze tedy poctivě chodila. Právě Forman může za to, že jsem se vydala na uměleckou dráhu. Konkrétně jeho snímek Lásky jedné plavovlásky (1965). Našla jsem v něm to, čemu se říká „vkus“. Pro mě má všechno: poetiku, příběh, stále ho miluji.
Sama jste se na režijní cestu před několika lety vydala.
Mám pocit, že mi i tahle profese sedí. Jsem vytrvalá, což je vlastnost, kterou k téhle práci nutně potřebujete. Pamatuji si na svůj první den v roli režisérky. Svou prvotinu, Temnou dceru (2021), jsem také produkovala. Napsala jsem tehdy svému muži (americký herec Peter Sarsgaard - pozn. red.): režírování je velmi tvrdá práce, ale jsem jako v nebi. A tam už vytrvalost zase tak nepotřebujete…
Americká herečka Maggie Gyllenhaalová uvedla 4. července 2026 na 60. ročníku Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech svůj film Nevěsta!
Jinak, samozřejmě, že oproti herecké práci je ta režisérská mnohem komplexnější. Řešíte řadu věcí. Chvílemi si říkáte: zvládnu to a jak? Nakonec dojdete k cíli a vidíte, že je dotočeno. Čekáte, co filmu řeknou diváci. Za sebou v tu chvíli ale máte výjimečný čas, v němž jste zažívala lásku k tvorbě, nadšení a svobodu. Ta vytrvalost, o níž jsem mluvila – to vám prozradím – můj manžel, tam musí být. Ale není v procesu to hlavní. Režie mi připomíná obyčejný život, se všemi vzestupy i propady. Vždy to nějak dopadne.
Velká diskuse, nejen v Hollywoodu, se točí kolem ženské emancipace. Je pro vás vůbec téma, že jste jako žena, coby režisérka, vstoupila do oboru, jenž patříval spíše mužům?
Tohle jsem nikdy neřešila. Rozhodla jsem se, že udělám Temnou dceru, cítila jsem, že ji mám natočit jako režisérka, šla jsem do toho. V téhle souvislosti je spíš důležité, jaký máte vkus, zda víte, koho chcete oslovit, zda máte nějaké vlohy pro to, co chcete dělat. Což se často formuje v každém z nás od dětství.
Když jsem v 80. letech poslouchala hudbu, vnímala jsem, že v rádiu hrají dokola v jistém období třeba čtyřicet písniček. Ty mě, jistě, formovaly. Díky nim se tvořil můj nynější hudební vkus.
Kdykoli pak jednu z těch skladeb slyšíte znovu, napadne vás: tuhle písničku mám rád/a. Když se přes tuhle okliku vrátím ke srovnání herectví a režie, herectví je o roli, kterou vám dali, režie je o tom, co máte na mysli, co máte ve svém srdci, jak se sama vymezujete vůči světu, jak (ne)šťastně se v něm cítíte… Váš jazyk, způsob, jakým chcete vyprávět svůj příběh tohle vše formuje. Někdy do toho dáváte to, co se líbí všem, jindy jste v menšině. Jak jsem říkala, režie je jako život.
Máte za sebou desítky rolí ve slavných filmech a seriálech jako herečka. Přišla jste na něco nového v momentě, kdy jste se ujala režie?
Toho je tolik, že nevím, co říci dříve. Před tím, než jsem začala natáčet Temnou dceru, musela jsem se potkat s řadou skvělých lidí z branže, od filmu. Najít ty nejlepší, kteří sdílejí mé představy o umění. Důležité bylo, že jsme se potkaly s kameramankou, Hélène Louvartovou. Ona je prostě skvělá.
Bavily jsme se v době, kdy se rozjížděla pandemie covidu. Ona byla v Paříži, já ve Státech. Společně jsme přes Zoom řešily projekt, svět kolem nás se měnil. Pamatuji si jako dnes, jak se mě ptala na první scénu Temné dcery, jak si ji já představuji. „Povězte mi, jak vidíte světlo,“ zaznělo on-line a já jsem nevěděla, co na to říct.
Mlčela jste?
Spontánně jsem reagovala: mě nezajímá světlo, chci vyprávět příběh, zajímají mě herecké výkony, konkrétní scény…, tím vším chci něco divákům sdělit. Dodala jsem, že jsem schopná do detailů popsat jednotlivé záběry, ovšem světlo mezi to, o čem přemýšlím, nepatří. Hélène se ale nedala.
Znovu zopakovala: mě ale zajímá vaše vnímání světla v téhle a téhle scéně. Pochopila jsem, že si musím dát chvíli v hovoru pauzu a promyslet to, proč na „světle“ trvá. Zrovna Temná dcera totiž na něm stála, jak jsem záhy pochopila. Natáčela jsem ji s minimální technikou, tedy srovnám-li to s běžnými projekty.
Ač šlo o film, Hélène pracovala občas s objektivy, jež se využívají pro televizi. Mně se to zprvu nelíbilo, ovšem ona stále říkala: věř mi, tohle je pro příběh nejlepší. Vysvětlila mi, že potřebuje vše nasnímat v kontrastu. Střídat široké a úzké záběry, čímž vytvoří to, co chci. Tak jsem jí (u)věřila. Sama jsem totiž viděla, že kdybych to neudělala, náš film, svůj film tím poškodím.
Ale váš druhý film, hororová Nevěsta! (2026), je i z tohoto pohledu už zcela jiný.
To už byl úplně jiný žánr. Navíc jsem si k tomuto filmu psala scénář, zatímco u Temné dcery jsem se opírala o literární předlohu Eleny Ferrante. Najednou jsme na Nevěstu! potřebovali spoustu vybavení. Museli jsme mít hodně věcí předpřipravených, aby se vůbec mohlo točit. K tomu si přidejte, že jsem byla i producentka, nemohla jsem neřešit finanční stránku projektů. Rozpočet jsme neomezený tedy neměli.