Článek
Petr Zuska, inspirován taneční hudbou, hip hopem, popem, jazzem, ale i tak trochu nesmyslně esoterickou hudbou, vytvořil kompozici pro šest tanečníků, dvě tanečnice a jednoho červeného plyšového medvěda. Tematicky se dotýká násilí, agresivity i takzvané laskavostí, které vycházejí z citovaných písní.
Lákavé i současné téma existenciálních i rasových problémů, sexu i kriminality je ideální pro německé drama i publikum. Bohužel v němčině natočené smyčky, které mají zklidňovat a psychoterapeuticky účinkovat na ostré hrany hudby, v uvedení nesedí.
Dramaturgicky nedotažené variace postrádají adekvátní stylová taneční i technická specifika daná hudební předlohou. Vynikající sólisté Národního divadla zanikají v šedi scény i kostýmech. Rádoby „forsythovské vazby“ především v dívčích pohybových sekvencích se prolínají se Zuskovým slovníkem. Je škoda, že se nesejdou s jiným tanečním stylem. Určitě by jim to šlo.
Taneční inscenace Jiřího Kyliána
V jistém smyslu extrémem i lahůdkou je nově uvedená taneční inscenace Jiřího Kyliána Last Touch, která vznikla pro Nederlands Dans Theater.
Pro baletní umělce je to tvrdý oříšek, skoro nikdo z nich snad doposud neměl příležitost pracovat a pohybovat se tak v extrémně pomalém čase a rozloženém zpomaleném pohybu i obrazu. Kylián vždy překvapí. Ve zpodobnění či vyjádření ruského salónu jakoby na starých rodinných fotografiích slyšíme plynout čas i nekonečnou nudu ve společnosti.
Poslední část triptychu – opět v Zuskově choreografii, ve veselých kostýmech Lucie Loosové a bláznivém surrealistickém obrázku o střetu stáří a mládí nazvaném A Little Touch of the Last Extreme – byla premiérovou choreografií.
Kompozičně se uzavírají i ve scénografii motivy bílých svítících různě velikých krychlí, použitých rovněž v první části večera, které připomínají zanikající existenci pražské Laterny magiky.